Pasivní společnost?

Ano, je to tak. Zatímco v Řecku nebo Španělsku dochází k tisícovým demonstracím, jsou u toho zranění, sem tam i mrtví, auta hoří, výlohy se sypou... a u nás nic. Demonstrace o několika desítkách nebo stovkách hlav, spořádanost, klídek.
A pak si pustím televizi a tam se objeví pár obličejů s honosným titulem a vysvětlují, jak je český národ zblbnutý, oblbnutý, jak je ideologicky masírován, debilizován školstvím i masmédii, jak nemá žádné duchovní hodnoty a tak dál. Řečník se rozohňuje, šermuje argumenty, moderátor přikyvuje...

Jenže ono to s tou debilizací českého národa nebude tak hrozné. Jednak máme dost dlouhou průpravu v tom, nikomu nevěřit, obzvlášť když ho platí televize nebo noviny. Zblbnutí jsou jako obvykle jen ti prvovoliči, kteří jsou mladí, bez zkušeností a musejí je nejprve draze nasbírat. Nejčastěji se tak děje ztrátou iluzí. Ovšem již zkušený český Homo Politicus se opít rohlíkem nenechá a jeho hodnocení české politické scény i budoucnosti vyjadřuje krátce, jadrně a nepublikovatelně.
Český člověk jaksi chápe, že poskakovat na demonstracích, znamená posloužit dalšímu krátkodobému soukromému zájmu nějakého ambiciózního blba, na kterého v současné době nevyzbylo koryto a tak se tam nějak musí vmáčknout. Případně svou demonstrací ještě může pomoci nějaké zájmové skupině, která se cítí málo zaplacená. Víc nic.

Český člověk není idiot a tak ví, že bojovat se má, aby bylo něco nového a ne aby skončilo to staré. Český člověk bedlivě sleduje situaci a nevidí důvod, aby to dělal jako Egypťané nebo Lybijci, kteří tak moc nechtěli své diktátory, že je smetli, ale vůbec netušili, co vlastně mají chtít jiného. A tak místo jednoho diktátora jich teď mají stovky. Každý chlap s kvérem je najednou místní despota. To tedy fakt stálo za revoluci...
Český člověk čeká. Čeká, až někdo přinese opravdovou alternativu dnešnímu uspořádání. Čeká na toho lepšího politika, lepšího ekonoma, lepší systém. Český člověk bude bojovat, ale za skutečné hodnoty a ne halasná prohlášení. Český člověk bude bojovat, až bude za co. Do té doby může všechno klidně zůstat při starém. Český člověk nehodlá ztrácet čas, peníze, nebo život výměnou jedněch zlodějů za jiné.
Problém pasivity českého národa není v českém národě. Ten problém je v tom, že předkládané alternativy většinou nestojí za zlámanou grešli a halasná prohlášení nepřinesou ani svobodu, ani blahobyt.