Víla z Bretaně - 17. část

Jedna šťastná rodinka.
» autorka: odettka
Skotská vysočina, 1487

Vypadalo to, že se ta tlustá bečka sádla jménem Mary ohromně baví, když necitelně opouštěla vyděšenou dívku, zamotanou do hromady voňavých lněných prostěradel. Alespoň ji z toho podrážděná rusovláska silně podezřívala. Nebyla kdovíjak bojácná, jenomže nemohoucí krčení v přikrývkách á la polapené malé zvířátko jí na spokojenosti zrovna dvakrát nepřidalo. A navíc úplně sama…
Brenna se upřímně obávala příchodu černého rytíře; pocit důvěry se kamsi vytratil již s předchozím prohlášením hubaté služebné. Po odchodu oné Jezabel se zapřísáhla, že pokud se jí muž dotkne, vyškrábe mu oči. Nebyla si sice jistá co přesně očekávat, ale rozhodně se nemínila vzdát bez boje.
Usilovným přemýšlením nad vlastním osudem, dost možná jen únavou z namáhavé cesty, klesla hrdé víle během krátké chvilky víčka. Když konečně přišla k sobě zjistila, že se dávno setmělo, oheň v krbu navíc téměř vyhasl. Nedůvěřivě se rozhlížela kolem sebe, v místnosti však krom její maličkosti nikdo další nebyl. Netvor za celou dobu spánku nedorazil?
Zachumlaná v jednom z tenkých přehozů bosky vyklouzla z vyhřáté místnosti do pochmurné tmavé chodby. Ještě před necelou hodinou by se podivila, kdyby za dveřmi vybafl dlouhán Graham, teď byl všude kolem až podezřelý klid. Svůj podíl na tom měla zcela jistě i Mary, která umluvila veselého vojáka na pintu dobrého piva. Nic tak nebránilo Brenně v důkladném průzkumu hradního komplexu.
Držela se při zdi, orientace ve tmě nebyla zrovna jejím šálkem kávy. Co nejtišeji se proplížila k hlavnímu schodišti, ale v dalším sestupu jí zabránily rozhněvané hlasy, které se v několikanásobné ozvěně nesly z přízemní haly. Naklonila se přes chatrné zábradlí a zaposlouchala se do vášnivé hádky.
„To snad nemyslíš vážně!“
Plavovlasý holobrádek právě podrážděně prskal proud výčitek směrem k podmračenému Duncanovi, který se hrozivě tyčil pár kroků od něj. Brenna netušila o koho jde, pouze fascinovaně hleděla na pohotového Nathana, který svého rozzuřeného přítele krotil před dalším nerozvážným činem.
„Řekl jsem to snad jasně,“ zamručel v odpověď rytíř, jeho hlas nepřipouštěl námitky.
„Během mé nepřítomnosti máte na starosti tvrz i celý náš kraj. Je naprosto nepřípustné, abyste si odjeli kdykoliv se vám zachce a sídlo nechali nestřežené. Jak si to k čertu představujete? Myslel jsem Seane, že už jsi dost starý, abys to pochopil. A když ne ty, tak alespoň strýc Roderick.“
Domýšlivý mladík opovržlivě zkroutil rty.
„Kvůli několika dnům…“
„Kvůli několika dnům byla kdysi vyvražděna celá Corleyovic rodina a já nedovolím, aby se to ještě kdy opakovalo,“ odsekl laird napruženě.
„To byla bohužel politováníhodná událost,“ zaskřípal z křesla šedovlasý stařec, stranící se doposud společnosti. Brenna měla vždy úctu ke starým lidem, ale tento kmet jí byl už od pohledu odporný. Faleš cítila na míle daleko.
Naopak prostořeký drzounek, který bláhově vzdoroval hněvu skotského horala, působil dojmem všemi obletovaného krasavce.
„Stále nechápu, co ti vadí,“ prohodil bezelstně.
„Co mi vadí?“ drtil Duncan nevěřícně. „Naprosto zbytečně tehdy zemřeli lidé, kteří se provinili jedině tím, že žili na naší půdě a spoléhali na naši ochranu.“
„A?“
„A navíc se vám ani nepodařilo uzavřít ten zatracený mír s MacKintoshovými…“
„Když jsi odmítl lairdovu dceru,“ přerušil dosavadní výměnu názorů shrbený stařík.
„Nikdy bych neudělal stejnou chybu jako Cole, strýčku,“ sykl rytíř podrážděně. „Domluvený sňatek…“
„Tak si nestěžuj,“ přisadil si troufalý blonďák.
Nathanův stisk mírně zesílil.
„Jsi sice můj bratr Seane,“ vydýchával Duncan pomalu „ale važ svá slova dobře. Jsem pořád tvým pánem, na to nezapomínej!“
Napětí by se dalo krájet, vzduch nebezpečně zhoustl.
„Ale chlapci, přece se nebudete hádat,“ vpadl mezi tvrdohlavce vychytralý příbuzný. „Ostatně, chtěl jsi s námi mluvit o něčem jiném?“
Ovzduší se pročistilo, pozornost se přesunula na staršího ze sourozenců.
„Vzal jsem si tvou radu k srdci, strýčku,“ kývl rytíř pokojně. „A rozhodl jsem se vyhovět tvému přání. Ožením se.“
„Cože?“
Sborové zalapání po dechu.
„Ale to přece nemůžeš,“ protestoval šokovaný Sean. „Viď, že nemůže?“
Zázrak se však nekonal.
„Nech toho, chlapče,“ zamumlal šedovlasý smířeně, hledíc zpříma na druhého synovce. „A kdy nám představíš svou vyvolenou?“
Chladný dotek ledové dlaně vyděsil soustředěnou Brennu natolik, že sotva zdusila v hrdle ostrý výkřik. Dívka o něco málo starší než ona sama na ni vážně hleděla svýma oříškově hnědýma očima.
„Měla byste se vrátit do své komnaty, lady,“ špitla uctivě.
„Ale já nechci.“
Trucovitost v plné parádě.
„Pojďte se mnou, prosím.“
„Ne!“
Ani si neuvědomila, o kolik zvýšila hlas. V okamžiku, kdy se Duncan chystal svěřit jméno své milované zvědavým posluchačům, hystericky zaječela. Zraky všech přítomných se automaticky stočily ke schodišti v prvním patře.
Stála tam, zakuklená v lehounkém prostěradle. Vlasy jí kaskádovitě spadaly po ramenou jako ohnivý vodopád.
Zjevení. Andělská víla. Ďábelská Lilith. Překrásná.
„To je ona,“ dmul se pyšně Duncan. „Pánové, představuji vám svoji nevěstu.“
Tipů: 4
» 23.02.12
» komentářů: 4
» čteno: 631(3)
» posláno: 0
Ze sbírky: Víla z Bretaně


» 24.02.2012 - 09:50
Supr!!! :)
» 24.02.2012 - 18:19
Holka ví, jak udělat dojem ;-) Obzvláště se mi líbila ta řádka "Zjevení. Andělská víla..."
» 24.02.2012 - 21:35
A bude veselka... :D
» 27.02.2012 - 20:06
Děkuji, dámy...
Nienna: Není nad "oprašování" ;)
Rezkaaa: To není fér - kde je potom překvapení? :)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2021 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.