Víla z Bretaně - 16. část

S lehkým srdcem směr romantika...
» autorka: odettka
Skotská vysočina, 1483

Nathaniel MacArlain sebou nebezpečně smýkl; citlivější duše by se v důsledku tohoto úkazu zcela jistě nejméně desetkrát pokřižovala, nikoli však ustaraná tmavovláska, která trpělivě omývala mladíkovy skráně. Horečka za tři dny neklesla, ba právě naopak – přidala na sžíravé intenzitě. Ignorace sípavého mumlání byla pouze třešničkou na pomyslném dortu.
„Abigail…“
Tichounký povzdech Coru vyděsil. Jak dlouho ještě?
Pohledem zabloudila k nedalekým dveřím, váhajíc, zda vyburcovat podsaditého Trystana. Laird chtěl být přece informován o sebemenší zdravotní změně svého přítele.
„Horko…oheň… je všude…“
Blouznění se nečekaně zvrtlo, Nathanův skelný pohled v jedné chvíli nepřítomně těkal po dívčině bledé tváři, vzápětí již medvědí tlapy bolestivě drtily křehká zápěstí.
„Abigail, lásko… musíme pryč.“
Vřelý šepot jinak chladnokrevné Cory pomalu tišil poraněnou duši.
„Jenom klid, jsme v bezpečí.“
Stisk okamžitě povolil, nemocný se důvěřivě schoulil poblíž svého anděla. Drobné prstíky vědoucně čechraly slámové vlasy, mladík se konečně uvolnil.
„Viď, že už budeme spolu, že nás nic nerozdělí?“ pročíslo ticho nesmělé zamumlání.
Mazlivá dlaň opustila zlatavé prameny.
„Máš horečku.“
Prudké trhnutí, ostrý sykot.
„Myslím to vážně,“ přešel Nat do útoku. „Slyšíš?“
Co teď?
„Věřím ti,“ kývla Cora smířlivě.
Rebelující pacient se spokojeně složil do dívčího klína. Díky nastalému příměří tak téměř přeslechla následující otázku: „Vezmeš si mě?“
„Cože?“ zakoktala se překvapením.
Šibalské ohníčky v modravých očích.
„Chceš se stát mojí ženou?“
Jeho rty byly najednou neskutečně blízko.
„Ale…“
Lehounké ševelení.
„Miluji tě, Abigail.“

Cora chladila rozpálené čelo o kameny hradní zdi a celkem zbytečně se snažila polapit splašený dech. Její srdce divoce třepetalo, dokonce i tehdy, když už se nějakou tu dobu krčila ve stínech přízemní haly. Ta se totiž stala pro nadcházející chvíle jakýmsi bojištěm, kde se hodlal utkat místní pán se svými neposlušnými příbuznými. Chvění citlivého orgánu by se dalo lehce svést na tuto značně stresující situaci.
„Můj lairde?“
Tmavovláska se předem připravovala na vysilující střet.
„Sestřenko.“
Dívka odvážně postoupila o krůček blíž k podmračenému horalovi, doufajíc v přímluvu nedaleko posedávajícího přítele. Cole se nad ní naštěstí smiloval.
„Jak je mu?“
Otázka týkající se Nathanova stavu mírně odlehčila napjatou atmosféru.
„Lépe,“ špitla vděčně. „Brzy by měl být v pořádku.“
Jenže to by nesměl být MacManus MacManusem.
„A kde jsou vlastně všichni?“
Odmávnutí smrtícího klání.
„To by mě taky zajímalo, Coro,“ zaskřípal Duncan, který se právě vzpamatoval. „Kde je Sean a Roderick? Proč nehájili naše území před tou krvelačnou bandou, která tak bezbožně zlikvidovala celou Corleyovic rodinu? Kde jsou?!“
Zatnutí malých pěstí.
„Křivdíš jim, můj lairde. Odjeli k MacKintoshům – ujednat mír a…“
„Jak si dovoluješ říkat mi, komu křivdím a komu ne?“ utnul nebezpečně její proslov. „Jak si dovoluješ srovnávat nějaký nepotřebný spor o pozemky s životem šesti lidí? Abigail byla dobrá žena, s manželem pravidelně odevzdávali část své úrody… a my je namísto ochrany nechali prachsprostě vybít!“
„Duncane, nech toho!“
Colův hlas navrátil zuřivce zpátky do reality.
„Nemůžu se na ni ani podívat,“ vydechl rytíř frustrovaně. „Dokonce ani na sebe.“
Tolik mu chtěla odlehčit od jeho trápení.
„Duncane…“
Bolí to?
„Táhni mi z očí,“ mávl jen rukou a otočil se k ní zády.
Bolí.
Tipů: 8
» 21.02.12
» komentářů: 1
» čteno: 598(4)
» posláno: 0
Ze sbírky: Víla z Bretaně


» 22.02.2012 - 09:09
Wow... chudáček...

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2021 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.