Setkání (7)

Tak další díl. Dnes jsem ho přepsala a poupravila, takže snad se bude líbit. Nejtěžší byl popis Mistica :) V téhle kapitole je už trochu jasné, jakým směrem se příběh vydá, tak snad se bude líbit.
» autorka: Theresa
Setkání (7)
Blížila se půlnoc.
Ulice utichly, na černém nebi svítil měsíc obklopen hvězdami a strážil ticho náležící hodinám jeho vlády.
Z jednoho z domů vyšla tmavá postava.
Vyšla na ulici a od jejích bronzových vlasů se odrazilo světlo lampy.
Dnes se z domu nemusela pracně krást, teta měla noční. Pracovala v nemocnici ve středu městečka.
„Ahoj,“ připojil se k ní Renidan, který bydlel asi o tři domy dál.
„Ahoj.“
Bok po boku se blížili k lesu na konci ulice. U něj už čekala Danette s Nathanem.
„Čau,“ pozdravil Nath, ostatní tiše odvětili.
Společně se vydali po uzounké lesní pěšince, Renidan jim svítil baterkou.
Danette šla pár kroků za skupinkou.
Pořád si připadala nechtěná v téhle skupince školních stars. Ostatně… skutečně mezi ně nepatřila.
Nebyla z bohaté rodiny jako všichni studenti Bontvillské střední.
Ona pocházela z chudé rodiny, otec jí zemřel před třemi lety při autonehodě, matka odjela do jiného města, údajně za prací, a jednou za čas se stavila doma. Peníze dcerám posílala poštou a jinak se o ně moc nezajímala.
Asi dva měsíce po otcově smrti přišel Danette dopis od neznámé osoby. V dopise stálo něco v tom smyslu, že jí zaplatí studium na Bontvillské střední. A tak se také stalo.
„Už jsme tu.“
Toto konstatování ji vytrhlo z přemýšlení a pohlédla na malý domek před nimi. Bílá omítka byla už dávno oprýskaná, střecha byla na několika místech děravá, ale uvnitř byl krb a pár křesílek, která zůstala ochráněna před deštěm.
Dům byl zastrčen v lese, naprosto bez varování se před procházejícími zjevil. I po několika letech je jeho poloha ještě nepřestávala překvapovat.
Skupinka zašla dovnitř.
Nicolette zapálila svíčky stojící na nízkém dřevěném stolku v místnosti, která dříve sloužila jako obývák.
Posadili se do křesílek a Danette z úkrytu vedle krbu vyndala velkou těžkou knihu vyhlížející velmi starým dojmem.
„Tak co dneska zkusíme?“
„Proměnit tamtu skříň v… postel?“ navrhla Nicolette s úsměvem.
„Vtipná,“ ušklíbl se Nath.
Danette se zadívala na krb. Po chvíli v něm vzplál oheň, ale v dalším okamžiku opět zmizel.
„Kdo to udělal?“ zeptal se Ren.
„Já,“ ozvala se tiše.
„Jaks to udělala? Neřekla jsi jediné slovo!“
„Nacvičila jsem si to, chce to ještě zdokonalit, ale…“
Usmála se, spokojená, že to dokázala.
„Tím se tedy potvrdila naše domněnka, že lze kouzlit beze slov.“
„O tom není pochyb.“
„Teď ještě zjistit, zda lze kouzlit ve dne.“
„K tomu se dopracujeme postupně.“
„Ale měli bychom sebou hodit.“
Danette nevěnovala jejich hovoru přílišnou pozornost a se stále přetrvávajícím okouzlením listovala knihou popsanou několika druhy písma.
Zastavila se u jednoho z nich a zamyšleně písmo studovala.
Jak vrátit čas? Hlásil nadpis.
„Tak na to ani nemysli!“ obořil se na ni Nath.
„Na co?“ vzhlédla překvapeně.
„Na to kouzlo.“
„Nejsem blbá!“ odsekla. „A víte co? Užijte si to tady!“ zvedla se a odcházela.
„Kam jdeš?“ vyhrkla Nicolette a otočila se na ni.
„Pryč. Stejně si ani nevšimnete, že tady nejsem.“
Vyšla ven dřív, než se někdo z nich vzmohl na slovo.
„Proč ses na ní tak obořil Nathanieli? Není kus hadru!“ probrala se Nicolette z ohromení a vyběhla z domku.
„Danette!“
Nikdo jí neodpověděl a už Danette ani neviděla.
„Co když se jí něco stane?“ vrátila se dovnitř.
„Co by se jí mělo stát?“ protočil oči Nath.
„Půjdu za ní,“ zvedl se Renidan a zpražil Natha pohledem.

Ren Danette doběhl až před městem.
„Počkej, doprovodím tě,“ vydechl zadýchaně.
„Nechci.“
„Nath to nemyslel špatně Danette…“
„Mně je úplně jedno, jak to myslel!“
Do očí jí stoupaly slzy, ale ona je odmítala nechat sklouznout po tvářích.
Kvůli čemu by měla brečet?
Hořce se ušklíbla. Důvodů bylo až dost.
„Nath je prostě protiva. Nesmíš ho brát vážně,“ pokračoval Ren v obhajobě kamaráda.
„Jenže on to myslí vážně. Nejsem bohatá jako vy a on mě bere jako… pohlíží na mě jako na něco méněcenného.“
„Tak to není…“
„Je,“ zavrtěla hlavou.
„Není.“
„To je jedno Renidane. Musím jít za sestrou. Ahoj.“
„Ahoj,“ povzdechl si. Chvíli stál a přemýšlel o jejích slovech.
Ne, nikdo z nich na ni nepohlížel jako na méněcennou. To věděl jistě.
Jenže proč si jí tedy víc nevšímali?

„Tak tohle jsme pěkně zvorali,“ posadil se do křesla.
„Co? Dohonils ji?“ zeptala se Nicolette a viditelně se jí ulevilo, že se Danette nic nestalo.
„Jo,“ povzdechl si.
„A?“ zeptala se napjatě.
„Myslí si, že se na ni díváme jako na méněcennou. Vlastně se tak vyjádřila spíš o tobě,“ pohlédl na Nathana.
„Co je to za hloupost?“ zamračil se Nath.
„Z jejího pohledu to tak vypadat může.“
„Promluvím si s ní,“ povzdechl si Nathan.

„Dobrou noc.“
„Dobrou.“
„Uvidíme se zítra ve škole,“ kývl Nath kamarádům a vydal se boční ulicí ke svému domu.
Cestou míjel i menší domek, ve kterém bydlela Danette.
Všiml si, že se v jednom z oken svítí a zastavil se.
Po krátkém váhání otevřel vrátka a šel k domovním dveřím.
Zastavil se před oknem a zaraženě hleděl dovnitř.
Danette seděla na zemi a hladila po hlavě psa, který k ní důvěřivě vzhlížel.
Na gauči spala dívčina se stejně zlatavými vlasy jako Danette.
Pes zvedl hlavu a zadíval se jeho směrem.
Danette mu něco tiše řekla a podívala se ve směru psího pohledu.
Nathan ukázal rukou ke dveřím.
„Ahoj,“ pozdravil ji, když otevřela.
„Co je?“ zeptala se a hladila po hlavě psa trpělivě stojícího vedle ní a nepřátelsky vrčícího jeho směrem.
„Můžu dál?“
„Ne.“
„Prosím.“
Po chvíli váhání ho vpustila dovnitř. Pes na Nathana nepřátelsky upíral černě vroubené tmavohnědé oči, vrčel a odmítal uhnout ze dveří.
„Misticu, pojď sem.“
Pes poslušně zamířil k Danette, ale vrčet nepřestával.
Nathan prošel dovnitř, zavřel dveře a následoval Danette s Misticem do kuchyně.
„Sedni si a spusť.“
„Co je to za rasu?“ ukázal na psa.
„Pyrenejský ovčák. Určitě ses ale neobtěžoval přijít, aby ses zeptal na jeho rasu.“
„Ne, to nepřišel. Chci se omluvit za to, jak jsem vyjel. Vyjel bych tak i na Nicolette nebo na Rena. Prostě nesnáším kouzla manipulující časem.“
„Jasně. Omluva se přijímá.“
Opřela se o kuchyňskou linku a ruce si založila na hrudi.
„Omluvu máš z krku, tak můžeš jít,“ poznamenala po chvíli ticha rušeného jen neustálým vrčením Mistica.
Nath ji upřeně sledoval.
„Nemyslím,“ zavrtěl hlavou. „Pořád se zlobíš. Proč? Vážně na tebe nekoukáme jako na něco méněcenného. Já ani ostatní.“
Ještě chvíli se na ni díval, ale když se neměla k odpovědi, stočil pohled ke psovi.
Byl vysoký kolem 50 cm a právě teď seděl vedle své paničky, ostražitě pozorující každý Nathanův pohyb.
Na hlavě a na lících měl srst dlouhou, v obličeji naopak krátkou. Nos měl černý, od očí do stran byla srst plavá, potom zase černá. Na krku byla jeho srst zbarvená do šeda, jinak až k předním nohám a po délce celého hřbetu byla černá s plavými pruhy. Nad předníma nohama přešla jeho srst na břiše do čistě plavého odstínu.
„Proč mě nenecháš? Jsem unavená, chci spát.“
„Dobře,“ zvedl se. „Dobrou noc.“
„Dobrou.“
Doprovodila ho ke dveřím a zavřela za ním.
„Už je pryč, ty můj hlídači.“
Sedla si a podrbala Mistica za ušima.
Pes jí olízl tvář a usmál se na ni svým psím úsměvem.
Tipů: 5
» 22.02.12
» komentářů: 0
» čteno: 696(5)
» posláno: 0
Ze sbírky: Tajemství noci


Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Nathaniel (5) + Renidan (6) | Následující: Tajemství rodiny (8)

© 2011 - 2021 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.