1915

Seděli ve dle sebe, oba stejně vyděšení
a nad nimi létala smrt.
Stačilo jen vstát a byl by konec, smrt by si je našla.
Měli strach, bylo ji vidět na očích jak chtějí žít.
Nebyl čas na soucit, stoupl jsem si a zhluboka
se nadechl. Přiložil jsem píšťalku ke rtům a
její ostrý zvuk, oznamoval všem, že je čas.

Čas vstát a utíkat o život, doslova o život.
Slalom mezi kulkami, hra na život a na smrt.
Zvedl jsem je oba ze zemně a vystrkal ze zákopu,
hnal je před sebou a křičel na ně.
Všude kolem mě si smrt, brala životy,
tak klidně a surově, až to bolelo.

Těch několik desítek metrů se zdálo nekonečných,
závěry pušek štěkaly jako divocí psi
a kulky se zahryzávaly do těl, které se pak
bezvládně kácely k zemi.
Země zrudla krví a ve vzduch byl cítit střelný prach,
smrt a ostrý pach rozkládajících se těl, z předešlých útoků.

Z tohohle pekla nebylo možné odejít,
hra na štěstí a neštěstí.
Loterie, kterou vymyslel sám Lucifer
a někde v díře po granátu, se teď chechtá
a plácá se do kolen, jak mu všechno pěkně vychází.
Přísahal bych, že jsem ho minule zahlédl když jsem běžel
kolem několika mrtvých těl.
Zahlédl mě také a usmál se, tak krásně až mě píchlo u srdce.

Nechtěl jsem ani počítat kolikrát už,
jsem takhle vybíhal ze zákopů a strkal před sebou,
vyděšené maso na porážku.
Někdy když je tma, sedím sám někde na konci zákopů,
kouřím a vidím všechny ty vyděšené kluky,
kteří mě nenávidí, protože je ženu na smrt.
Taková už je válka.
Vždycky umírají lidé, tak u ž je to prostě zařízené.
Svou práci pro Ďábla odvádím dobře.

Nezbláznit se z té hrůzy, znamená nemyslet na ní,
jenže když je smrt všude kolem vás, je těžké si jí nevšimnout.
Když číhá v každém koutu, téhle zničené země
a člověk si není jistý tím kdy zemře.
Už jich bylo tolik, těch vyděšených, ubrečených očí.
Tak strašně moc, proboha, už dost!
Zastavte to někdo! Co pak to nevidíte, že je to šílenství?

Uběhlo několik hodin, znovu jsem se zhluboka nadechl a zapískal.
Zase to samé, snad už po sté, jen s novými těly.
Běžel jsem jako o závod, v tom mi někdo podtrhl nohy
a já spadl do hlubokého kráteru.
Byl to Ďábel, chtěl jsem utéct ale strhl mě zpátky,
vstřelil jsem po něm, ale jen se zachechtal.

Byl jsem bílý hrůzou, díval jsem se do jeho rudých očí
a viděl všechnu tu hrůzu téhle války.
Cítil strach a bolest z umírání, bylo to strašné,
jako bych hořel a rozpadal se na kusy.
Naklonil se ke mě a zašeptal mi do ucha: Utíkej člověče!
Z posledních sil, jsem se zvedl a běžel, sotva jsem popadal dech.

Vtom jsem znovu upadl, ale nemohl jsem vstát.
Díval jsem se na své břicho, byla v něm krvácející
díra, pomalu jsem ztrácel sílu i vědomí.
Kolem mě stále umírali další lidé.
Doplazil jsem se k ohořelému stromu a opřel se zády o
jeho kmen.
Rána v břiše bolela a já věděl, že za chvíli umřu.
Tehdy podruhé jsem viděl ďábla.
Klidně se procházel bojištěm ani jedna z kulek
ho nezasáhla, jen se usmíval a klidně se procházel.
Skoro bych přísahal, že mu bylo do tance,
byl strašný a krásný zároveň, potom, se setmělo
a hluk utichl.

Smrt mě popadla za límec a odtáhla pryč.
Byl konec.
Tak přeci jen jsem byl na tomhle světě něco platný.