Pod imladrijskou hvězdou

Elrohir seděl za stolem a právě se dohadoval s bratrem, když se otevřely dveře, a vešla jeho žena v doprovodu Glorfindela. Přelétl ji pohledem a musel uznat, že jí to opravdu sluší. Měla na sobě prosté hnědé šaty s úzkými rukávy. Vlasy měla jednoduše spletené do copu, který jí sahal do půli zad. Odhadoval, že se takto upravila už ráno a od té doby zrcadlo neviděla. Z účesu jí totiž vyklouzlo několik pramenů, které si nyní bezděčně zastrčila za uši. Musel přiznat, že to vypadalo docela roztomile. S údivem zaznamenal, že neměla žádné šperky. Dokonce ani snubní prsten a to poznání ho zasáhlo jako nůž. Také se mu nelíbilo, jak ho okázale ignoruje. „Jak jste se tu měli?“ otázal se s hranou veselostí. „Chyběl jsi nám, bráško!“ Elrohir se pousmál. „Je pěkné být zase doma!“ pronesl upřímně. „Tak na domov!“ Elrond pozvedl pohár. „Na domov!“ Ostatní se k jeho přípitku připojili. „Otče, kdy přijedou Lórienští?“ zeptal se Elladan, když odkládal číši. „Dříve než bych chtěl!“ povzdechl si Elrond teatrálně. „Během jejich návštěvy nestrpím žádné hlouposti! Je to jasné?!“ zpytavě se zadíval na své syny. „Jistě! Budeme zdvořilí a uctiví!“ Elrohir si pospíšil s ujištěním a vesele mrkl na své dvojče. „Nechte toho!“ vložil se do debaty Glorfindel. „Víte dobře, jak dokáže být Celeborn protivný a já nemám zájem být jeho terčem! Rozumíte?!“ zasyčel na ně a oba bratři okamžitě zvážněli. „Bez obav, Glorfindele! Dědeček si nebude moci stěžovat!“ slíbil za oba Elladan.
Markéta sledovala dění se zatajeným dechem. Nevypadalo, že by z příjezdu těch hostů byl někdo nadšený. „Proč sem tedy vlastně jedou?“ Ihned se na ni upřelo několik párů očí. S úlekem si uvědomila, že svoji otázku vyslovila nahlas. „Protože bude oslava letního slunovratu!“ sdělil jí lord Erestor s úsměvem. „Spousta jídla a pití a bude i bál!“ dodal s poťouchlým úsměvem. „Ještě ty začínej!“ lord Glorfindel obrátil oči v sloup. „Aspoň ty bys mohl mít rozum, příteli!“
Elrond se pohodlně opřel a naslouchal hovoru. Byl ze srdce rád, že už jsou zase všichni pohromadě. Pravda, chyběla tu jeho dcera, ale ta se povahou podobala své matce, a k ostatním z rodiny se chovala velmi odtažitě. Už jako malá mu řekla, že ona je doma v Lórienu. Od té doby o ní uvažoval jen jako o nějaké vzdálené příbuzné. Na okamžik ho napadlo, že by mu Markéta mohla nahradit dceru. Zkoumavě se zadíval na Elrohira a Markétu. Četl v nich jako v knize. Elrohir je stále naštvaný a dotčený, ale jako na muže na něho Markéta silně působí. Pohled, kterým si ji přeměřil, když přišla, hovořil zcela jasně. Ve tváři své snachy viděl nejistotu a strach. Nicméně, gesto, jakým si bezděky zkontrolovala účes, když spatřila svého manžela, ho také nenechávalo na pochybách. „Elronde, řekni k tomu taky něco!“ vytrhl ho Erestor ze zamyšlení. „Erestore, je to stejné jako každý rok! Chovat se zdvořile a uctivě! Nechci žádné hádky nebo spory na veřejnosti! Nikomu do našich soukromých věcí nic není, jasné? Arwen prostě berte takovou jaká je! A nedrážděte Celeborna!“ Jeho tchán dokázal být nesnesitelný. To poslední, o co měl zájem, bylo poslouchat jeho stížnosti! „Elronde, nebudu se moci zúčastnit bálu, protože …“ začal Glorfindel váhavě, ale nebylo mu dopřáno dokončit větu. „Na to zapomeň! Omluvou pro nepřítomnost je pouze smrt! Budeme tam všichni! A to je rozkaz!“ Elrond o tomhle nehodlal žertovat. Byla to bitva, jen na jiném poli, než byl Glorfindel zvyklý. „Jak si přejete, lorde!“ odvětil Glorfindel zdvořile, ale oči se mu vesele leskly.
Markéta dojedla a, ačkoliv debata byla velmi zajímavá, tak se rozhodla odejít. Hlavním důvodem byl Elrohir. Cítila se v jeho přítomnosti divně. Stále čekala, že ji osloví, ale on si jí nevšímal. A ona se přece nebude doprošovat! „Mohu se vzdálit, lorde Elronde? Vstávala jsem brzy a jsem docela unavená!“ Tmavovlasý lord se na ni zadíval. „Vše, co jsem říkal, platí i pro tebe, rozumíš?“ Přikývla. „Ovšem, že ano, lorde! Nechci vám působit problémy!“ Její tchán si povzdechl. „Měla bys o Celebornovi něco vědět.“ Poprvé od doby, co ho znala vypadal lehce rozpačitě. „Celeborn nenávidí váš rod …“ odmlčel se. Markétě to bylo jasné. Víc ani říkat nemusel. „Rozumím, lorde Elronde, a vynasnažím se vás nezklamat!“ slíbila mu upřímně. „Toho se nebojím, Markéto! Můžeš tedy jít!“ Markéta se s úklonou zvedla. „Děkuji vám, lorde! Dobrou noc!“ popřála elfským lordům a kvapně opustila jídelnu. Spěchala chodbou do svých komnat, jako by jí za patama hořelo. Když za ní zaklaply dveře, tak se o ně s úlevou opřela.