Pod imladrijskou hvězdou

Dny plynuly a dostávaly svůj určitý řád. Lord Elrond byl s Markétinými znalostmi a spokojen a nechal ji pracovat u léčitelů. Pomalu ale jistě na ni přenášel odpovědnost za vše, co se nějak týkalo léčitelství. K Markétině údivu se nikdo nijak nevzpouzel a ona měla brzy práce až nad hlavu. Děkovala bohům, že neměli skoro žádné zraněné, drobné šrámy z výcviku nepočítala, ale i tak toho na ni bylo hodně. Musela se seznámit se všemi léčiteli, stejně tak jako oni s ní. Občas se vyskytly spory, které se naštěstí brzy vyřešily. Léčitelé měli povětšinou smířlivou povahu a byli ochotni ke kompromisům. Také potřebovala pořádně prozkoumat zásoby léčivých bylin. Vstávala před úsvitem a večer obvykle padala únavou. Několikrát se dokonce kvůli práci musela omluvit i z rodinné večeře. Naštěstí, to nevypadalo, že by to někomu příliš vadilo.
Markéta dokončila prohlídku a pokynula Larenovi, ať se oblékne. „Můžeš se vrátit ke svým povinnostem!“ dodala, zatímco si umývala ruce. „Díky, paní!“ Elf se rychle zvedl z lehátka a kvapně se ustrojil. „Ale buď na sebe ještě pár dní opatrný, ano?“ Markéta neodolala a připojila malé napomenutí. „Jistě, paní!“ Něco v jeho hlase jí však prozradilo, že svůj slib nemyslí vážně. „Larene, když se nebudeš šetřit, tak tě můžu mít za týden zpátky, rozumíš? A pak tě nepustím tak rychle!“ pohrozila mu žertem a voják se na ni usmál. „Dám si pozor, paní! Nechci se vám znovu dostat do rukou!“ vydal se ke dveřím a mezi nimi se zarazil. „Děkuji vám, paní, a omlouvám se za své chování!“ Nečekal na její reakci a zabouchl za sebou. Markéta měla z jeho omluvy radost. Když si vzpomněla na jejich první setkání, hlavně na nenávist v jeho očích, tak se jí ještě teď sevřel žaludek. Kdyby jí tehdy nepomohl Elladan, bylo by to moc zlé …
„Vypadáte spokojeně, paní!“ Lord Glorfindel se opíral o veřeje a zkoumavě pozoroval dívku před sebe. „A docela i jsem, lorde! Před chvílí jsem propustila Larena. Mohl byste na něho dohlédnout, aby se aspoň zpočátku šetřil?“ zeptala se, ale pochybovala o tom. A nemýlila se. Kapitán potřásl hlavou. „To dělat nebudu, paní! Laren sám nejlíp ví, kam si může dovolit zajít!“ Markéta si povzdechla. „Proč je to vždycky s vojáky tak komplikované?“ Pak se upřeně zadívala na elfského lorda. „Máte nějaké zprávy o Elrohirovi?“ „Vrátil se dneska ráno!“ Markéta cítila, jak ji zamrazilo. „Potřeboval jste něco, lorde Glorfindele?“ otázala se, aby zakryla svoje obavy. Nijak se na setkání s Elrohirem netěšila. „Během pár týdnů by měla dorazit návštěva z Lórienu. Chci, aby jste se na ně připravili, pokud by bylo potřeba! Nechci, aby měl Celeborn důvod k nějakým stížnostem!“ To byla pravda. Glorfindel nesnášel toho otrapu. Byl protivný a na jeho vkus i vlezlý! „Postarám se o vše potřebné, lorde!“ přikývla Markéta věcně. „Z naší strany nebude mít důvod k nespokojenosti! Za to vám ručím!“ dodala sebevědomě. Zlatovlasý Elf se jen ušklíbl. „Ten si něco vždycky najde!“ Chtěl ještě něco dodat, ale přerušil ho gong, jehož hluboký hlas se rozlehl palácem. „Půjdete na večeři, paní?“ Markéta zavrtěla hlavou. „Ještě tu mám něco na práci …“ začala, ale kapitán ji nenechal domluvit. „Nesmysl! Jste tu hotová a víme to oba!“ Bez otálení ji popadl za loket a vyrazil do jídelny. Markéta měla co dělat, aby s ním udržela krok. „Pusťte mě, lorde! To bolí!“ protestovala tiše. „Když přidáte do kroku, tak to bolet nebude!“ Lord Glorfindel smetl její námitky mávnutím ruky. Pokusila se mu vytrhnout, ale bez úspěchu. „Nechte toho! Jíst stejně potřebujete, ne?“ sykl na ni přísně. „Dobře, ale pusťte mě! Prosím!“ Zavrčel něco elfsky, ale přece jen uvolnil své sevření. „Jak račte, paní!“ pronesl s přehnanou uctivostí. Zbytek cesty kráčeli mlčky. Lord Glorfindel otevřel dveře a galantně jí je podržel. Usmála se na něho na znamení díků a vstoupila do jídelny. Elrohir tam již byl a ona váhala, jak se má zachovat. Dle etikety by ho měla přivítat, ale nechtěla tu hrát divadlo. On jí zase měl aspoň dát vědět, že je doma, ne? „Dobrý večer!“ pozdravila přítomné Elfy zdvořile a usadila se na své místo. Pečlivě se při tom vyhýbala pohledu na svého manžela. Věděla, že to není moudré, ale bylo jí to jedno. A navíc už se cítila mnohem jistěji, protože věděla, že ji lord Elrond respektuje. „Dejme se tedy do jídla!“ Na Elrondův pokyn přinesli sloužící talíře.