Víla z Bretaně - 15. část

Nový domov.
» autorka: odettka
Skotská vysočina, 1487

Upřeně mapovala klikatící se cestičku a i přes ztuhlost, která její svaly blažila již několik nekonečně dlouhých hodin, odmítala byť jen pohlédnou na svého věrného společníka.
Po Duncanově ranním představování Nathaniel vyprskl smíchy – jak nečekané – ale ona se zkrátka nezmohla na jediné slovíčko, tolik se styděla. Hned po snídani se proto bez okolků vyhoupla do sedla mohutného Araba a trpělivě čekala, co bude vlastně dál. Zapudí ji?
„Chceš snad jít pěšky?“ okřikl ji dříve, než se vůbec stačila nadechnout k protestu. Ani trochu se nezdráhal a pohotově přitiskl své pevné tělo k jejím mírně nahrbeným zádům. Horkost ještě o něco zintenzívněla, když si ji poněkud nešetrně přitáhl na svůj klín a pobídl Díola krátkým trhnutím otěží k houpavé jízdě.
Rytíř zatnul zuby. Původně měl v úmyslu neukázněnou bosorku řádně ztrestat, ale jak velice brzy zjistil, upletl si bič spíše sám na sebe. Ono totiž nesnesitelné vrtění zamlklé rusovlásky nešlo tak zcela ignorovat.
Brenna neměla ani ponětí, kudy se ubírají myšlenky znepokojeného lairda. Sama se zaobírala tím, kam ji její průvodce vlastně veze? Původně toužila dostat se dolů na jih, nejlépe do Londýna, a konečně zjistit, kdo byl její skutečný otec. Jenže…
… prozatím bude jistě lepší svěřit se panu MacPhersonovi. Je přece šlechtic, ne?
A náhle všechna kolečka zapadla na správné místo – vždyť oni míří opačným směrem, na sever. No jistě, Nat se večer svěřoval, že se těší domů na vysočinu. A vysočina rovná se Skotsko. Skotsko?

„Už můžeš dolů,“ vybídl Duncan pobledlou vílu, jen co zarazil koně uprostřed nádvoří.
Zatvářila se zmateně.
Nathan, který kdysi pochytil pár lekcí slušného chování, rychle seskočil z hnědáka a chystal se nabídnout dámě pomocnou ruku; pohled žárlivého přítele ho však přikoval na místě. Nechápavý lord nakonec, i když poněkud nevybíravě, alespoň Brennu postrčil – ta lehce sklouzla dolů.
„Vítejte zpět, pane,“ vydechl stařičký podkoní, který se vyloupl odkudsi z tmavých stínů a s netrpělivostí sobě vlastní se sápal po kožené uzdě. Smolnou loučí zatím stačil šermovat před obličejem vyděšené dívky. Jistě nebyla starší dvaceti let. Něčím se však lišila od všech ostatních krásek, které kdy navštívily tohle pusté, Bohem zapomenuté místo uprostřed nehostinné divočiny – jevila se mu totiž nesmírně špinavá. Nedokázal za žádnou cenu pochopit, proč zrovna ji si jeho ctihodný velitel vybral. Chudák slečna Cora…
„Kde je strýc a Sean? Proč nás nikdo nevítá?“
Duncanův zvučný hlas v mžiku pročísl celé nádvoří.
Stařík jménem Warth si pohotově pospíšil z odpovědí: „Pan Roderick s vaším panem bratrem odjeli dnes ráno zkontrolovat západní hranici. Mají se vrátit k večeru…“
„A Cora?“
„Ta je uvnitř, můj lairde.“
Nasupený horal popadl rozklepanou Brennu za zápěstí a nehledíc na její zcela zřetelné nepohodlí ji před sebou dosti nešetrně vtlačil do kamenné tvrze. Kde jsou k čertu všichni, když si konečně přivezl svoji nevěstu?!
MacArlain, který poněkud zkoprněle meškal na dvoře, doběhl klejícího Duncana ve chvíli, kdy se s neposlušnou divoženkou vřítili do vstupní haly. Jak bylo Natovým zvykem – nemínil přijít o nic z toho, co se bude dít.
„Jsi unavená?“ broukl již o něco smířlivěji rytíř směrem k vyjukané Brenně, přičemž ostentativně ignoroval šklebícího se posměváčka. Zdráhavé přikývnutí se stalo záminkou k tomu, aby Duncan překvapenou rusovlásku popadl do náruče a vyšel s ní po dřevěném schodišti do prvního patra. Dobře mířené kopnutí otevřelo jedny z mnoha dveří, hradní pán navíc neopomněl složit šokovaný doprovod jako otep vyklepané slámy uprostřed mohutné dubové postele.
„Dám ti sem donést káď vody a něco k jídlu. Odpočiň si.“
Zabouchl za sebou dveře natolik prudce, až dívka vyloženě nadskočila. Strach se pomalu ale jistě přetavoval v pořádný vztek. Kdo si vlastně myslí, že je, hulvát jeden!
Možná by našla další chyby v rytířově chování, rázné zaklepání ji bohužel vytrhlo z dalšího přemítání o galantnosti hromotlukáckého Skota. Do místnosti se vzápětí jako velká voda vtlačila buclatá ženština, za kterou se statečně krčili dva čeledíni se škopkem plným horké vody. Jen co mladíci položili káď, tiše se z pokoje vytratili.
„Tak děvenko – dáme se do toho, ne?“ vybídla nesouhlasně se tvářící Brennu tělnatá služebná.
Vůbec netušila, co po ní ta obrovská hora sádla chce, ale žena nebrala její chabé námitky na vědomí, lehce z ní stáhla ušmudlané šaty, posadila ji do kádě a nemilosrdně z ní začala dřít všechnu tu špínu, která se na ni nabalila za celou cestu sem. Ječela jako pominutá; až když kůže zářila zdravou, růžovou barvou a její rusé vlasy voněly po heřmánku, tyranka spokojeně zamlaskala. Potom nebohou oběť zabalila do lněného prostěradla a zachumlala po bradu kožešinami, které se rozvalovaly po prostorném loži.
„Kam jdete?“
„Pryč,“ odsekla milostivě posluhovačka a dál si balila svá fidlátka.
„A co mám potom dělat já?“ zajímala se Brenna opatrnicky.
„Ležet děvenko“, radila baculka už ode dveří. „Ležet a čekat na příchod hradního pána!“
Tipů: 8
» 15.02.12
» komentářů: 3
» čteno: 804(5)
» posláno: 0
Ze sbírky: Víla z Bretaně


» 16.02.2012 - 09:33
Tak to bude ostrý.... :D
» 16.02.2012 - 18:12
Jaj!!! Už se těším, co Brenna hradnímu pánovi poví xD Pěkné, super!! dáš další díl co nejdřív, viď??
» 16.02.2012 - 18:18
Má oblíbená kapitola :-)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
narozeniny
raďo [4]


© 2011 - 2021 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.