prádelní...

soumrak s odcházejícím dnem
ospale hrají na nárožích
černobílou dámu…

tuším
že občas budím
dojem
že slova která vypouštím
se mnou nemají nic společného…

mám pocit
že se přibližuji k pragmatismu
jenže
aniž bych měl sebemenší ponětí
přibližoval jsem se
a obdivuhodnou rychlostí
k něčemu úplně jinému…

najednou jako by mne někdo dostihl
popadl převalil natáhl a nakrojil
jako anglickou slaninu
na pultě krámku řeznického…

ozvalo se zaklepání..

mechanicky jsem zabručel dále
a vzápětí konstatoval
aniž bych se podíval
kdo stojí za hlasem
nechte to vedle na posteli…

co mám nechat na posteli?

prádlo…

no dovolte
jediné co mám
si nesu na sobě…

vzhlédl jsem
a do očí mne uhodila palička
kterou pomyslně mrštila
éterická bytost
se sklonem
být výplodem
mé představivosti
ač byla prostě zhmotnělá
přírodní a nenalíčená
a jinak se prakticky nelišící
od všech ostatních žen…

chtěl jsem promluvit
ale zapomněl jsem tělo
takže to vyznělo
jako poslech gramofonové desky
s dávno mrtvým zpěvákem…

přesto jsme věděli
že jsme jen my dva
a spousta napudrovaných tváří
i sborové vzlyky davů
jsou nepostřehnutelné
jako prach
na mramorové soše Venuše...

že jsme jen průhledné duše
co se snaží vyjádřit samy sebe
v něčem zhmotnělém
a pečlivě přitom vybíráme
ten nejlepší způsob
ale nakonec sáhneme
velmi rádi po tom
/nebo po Té/
co se zrovna namane…