nabroušená...

to bylo tenkrát
v době broušeného skla
co pilně odráželo
módní světlo
do dálav punčových misek
vytažených z příborníku
zachovalé sadě vinných sklínek
nakřáplou cukřenku
a já zrovna svačil
z prováděných vykopávek...

ležela na břichu
takřka ztracená
v křemičitém písku
s chlupatým kožichem přes ramena
a kolem ní pobíhali dva afgánští chrti...

pak vytáhla sadu nožů...

chvíli jsem si myslel
že bude hrát roztahovanou
ale ona rozhodila balík karet
s podobiznami podivného chlapíka
a dala se do zapichování...

v temných očích
se jí zračila zloba
znáte to
nikdo není v podstatě zlý
dokud se mu nechce
a jak tak bodala
padala z ní slova
tumáš ode mne dárek
stejně tvrdý
stejně průhledný
a stejně prázný jako ty...

vyzařovala z ní božská nejasnost
co pomáhá vyzvednout krásu
mimo dosah času
vyjímečná tak
že nepotvrzovala žádná pravidla...

pak se ozval skelný tón
to když když jsem uhranutý
upustil lžíci
jakoby vycházel z ného středu
splýval po stěnách prostoru
a dychtivě si razil cestu k ní...

povídám jí
i bez psychologického vyšetření
je nasnadě
že ty vaše libůstky si mne podmaňují
stejně snadno
ve snech jako v životě
mám rád divadlo
kulečník
a dobrodružná vyprávění
také jsem propadl kouzlu
křiklavých kravat
a nehodlám s tím nic dělat
ostatně
zbožňuji nicnedělání...

slyšela jsem
že máte vyhraněné názory...

celkem ano
ale o ženské psychice
toho vím asi tolik
jako o budhistické mentalitě
ponořené do rozjímání...

ráda vás zasvětím
a mimochodem
pokud by jste potřeboval naostřit
mám malé nožířství...

tak to je ona
má Sharpia
ze San Boniga...