Pod imladrijskou hvězdou

„Děkujeme ti! Běž se najíst a odpočinout si!“ Elrond propustil vojáka a tázavě pohlédl na své rádce. „Musel ztratit rozum!“ promluvil nakonec Erestor. „Vždyť tu máme jeho dceru!“ Glorfindel se jen pohrdavě ušklíbl. „No a? Sám jsi přece říkal, že si moc blízcí nejsou, ne? Ta svatba byl jen tah, jak získat čas, a my mu na to skočili!“ Erestor odporoval. „Je to jeho vlastní krev, u Ilúvatára!“ Zlatovlasý Elf se polohlasně zasmál. A nebyl to pěkný zvuk. „Je vidět, že nejsi voják, Erestore! Pro vítězství jsou oběti nutné! A je jedno, kdo to bude!“ Elrond poslouchal jejich debatu a mlčel. Radanův postoj nechápal. Sám měl dceru a nikdy by ji takovému nebezpečí nevystavil. „Měli bychom se zeptat Radana, co nám k tomu řekne!“ pronesl zamyšleně. „Co řekne?!“ Glorfindel málem spadl ze židle. „K čemu, prosím tě? Útočníci měli jeho barvy, tehdy i teď! A navíc máme zajatce! Tak o čem chceš s tím zmetkem ještě debatovat?!“ Vládce Imladris se zamračil. „Nechci znova začít válku, Glorfindele! Pokud budeme přinuceni bojovat, tak budeme, ale nejdřív se chci přesvědčit, že není jiné cesty!“ Erestor pochvalně přikývl. „Krásně řečeno, Elronde!“ Glorfindel pozvedl ruce ve smířlivém gestu. „Dobrá, dobrá! Kdy vyslechneme toho chlapa?“ Elrond o tom chvíli přemýšlel. „Tvoji muži s ním zrovna v rukavičkách nejednali, Glorfindele! Je dost potlučený …“ Glorfindel se ihned postavil za své vojáky. „Jen během boje, Elronde! Když se vzdal, tak se už ho ani nedotkli!“ Elrond se na něj konejšivě pousmál. „To vím! Promluvíme si s ním zítra ráno! Je pod zámkem, ale raději zesilte stráže, ano?“ dodal celkem zbytečně. Kapitán už před hodnou chvílí zburcoval strážné.
Markéta položila dlaň na Larenovo čelo. Horečka klesla. Bylo sice ještě brzo, ale ona cítila, že je to dobré znamení. Posadila se do křesla u okna a podívala se z něho ven. Měla výhled na nádvoří, kde se k jejímu údivu pohybovalo mnoho Elfů. Zprvu se jí zdálo, že se pohybují zmateně, ale brzy si všimla, že jejich pobíhání má řád. A všechno se točilo kolem zbraní a zbroje … Zamrazilo ji. Najednou si byla jistá, že s tím má co dočinění její otec. Vždyť jí přece Elrohir řekl, že je napadli muži v barvách jejího bývalého domova! Oh, bohové! Co mám dělat? ptala se sama sebe. Myšlenka na válku ji děsila. Laren tiše zasténal a pokusil se posadit. Jemně ho přitlačila zpátky na lože. „Jen zůstaň ležet nebo si vytrháš stehy!“ Zadíval se jí do obličeje. V očích se mu hněvivě zablesklo. „Jdi odsuď! Nechci, abys na mě sahala, ženo! Chci našeho léčitele, rozumíš?“ nenávistně si ji měřil. „Ale …“ odstrčil její ruku. „Neslyšelas mě?! Táhni!“ Cítila, jak v ní roste hněv. „Nikam nejdu! Mám tě na starost, ať se ti to líbí nebo ne!“ odsekla mu ostře. „Zmiz nebo …“ posadil se, ale Markéta se nenechala zastrašit. „Nebo co?! Nejsi v postavení, abys mi něco nařizoval!“ okřikla ho hlasitěji než měla původně v úmyslu. „Ty …“
Elladanovu pozornost upoutal křik ze sousedního pokoje. Uvítal ho jako záminku, aby konečně vstal z postele. Ustrojil se a vyběhl na chodbu, kde bez klepání rozrazil dveře do vedlejší místnosti. Na posteli tam seděl Laren s ovázaným ramenem a vedle něho stála Markéta. Oběma žhnuly oči a ani jeden si nebral servítky. „Co se to tady, u všech Valar, děje?“ přerušil je přísně. „Ať zmizne, pane! Nechci, aby se mě dotýkala!“ vyhrkl Laren. „To ani nápad! Jsem za něj zodpovědná!“ Markéta byla jen o trochu pomalejší. „Nejsi …“ vztekle zasyčel Laren. „Dost!“ Elladan zvedl ruku a Laren poslušně ztichl. „Jak jsi k té odpovědnosti přišla?“ otázal se elfský princ své švagrové. „Ošetřila jsem ho a lord Elrond mi řekl, ať se o něho starám i nadále.“ Elladan pokýval hlavou. „A proč ty její péči odmítáš?“ Druhý Elf mu pohlédl do očí. „Její lidé zabili mé druhy!“ Markéta zbledla jako stěna. Přece jsem měla pravdu! pomyslela si. Elladan na ně chvíli zamyšleně hleděl. Měl by pomoci Markétě, která byla v právu, ale zase na druhou stranu chápal i Larena. „Myslíš, že tvoji péči potřebuje?“ zeptal se věcně. „Momentálně asi ne!“ připustila Markéta. „Ale ráda bych se na něho zašla zítra ráno podívat, jak se mu to hojí!“ Elladan kývl. „Souhlasím!“ Larenovi se to ovšem nezamlouvalo. „Měla by být pod zámkem ….“ protestoval, ale ani tentokrát mu nebylo souzeno domluvit. „Je to Elrohirova manželka, tvoje paní! Měl bys být vděčný za její starostlivost a ne si ještě stěžovat!“ zahřměl na něj Elladan, kterému došla trpělivost.

Kapitola 38

Markéta seděla vedle svého manžela a snažila se přinutit něco sníst. Hovor kolem stolu se točil kolem těch dvou útoků a ona si tam připadala nesmírně nepatřičně. Elfové kolem ní se o lidech vyjadřovali velmi nelichotivým způsobem! Jak ráda by řekla něco na obranu svého národa, ale neměla co. „Přátelé, nechtěli byste změnit téma?“ Vděčně pohlédla na lorda Erestora, který zřejmě vycítil její rozpaky. „Proč to? Vždy jsme důležité věci probírali i tady, ne?“ zlatovlasý kapitán se na svého přítele nechápavě zadíval. „Lady Markétě jistě není příjemné poslouchat takové věci!“ Erestor se rozhodl pro upřímnost. S válečníky to vlastně ani jinak nešlo. Ti na jemné náznaky moc nebyli. „Markéta umí hovořit sama, Erestore, není nutné, abys jí dělal mluvčího!“ vmísil se do debaty nečekaně Elrohir. „Pokud se ti něco nelíbí, tak to řekni!“ vyzval přímo svoji ženu.
Markéta se rozhlédla kolem stolu. „Nuže?“ Lord Glorfindel se na ni tázavě hleděl. A nejen on. Polkla, ale pak se rozhodla. „Jistě, že se mi to nelíbí! Vyrostla jsem mezi nimi! A rozhodně to nejsou žádní zbabělci! A vy nemáte právo o nich takto hovořit! A co na tom, že útočili ze zálohy? Kolikrát vaše vlastní rasa použila stejné lsti, aby získala vítězství?“ rozohnila se. „A to nejen nad lidmi, ale i nad vaším vlastním rodem! Kolik malicherných válek jste vedli mezi sebou? A vezmu-li v potaz váš věk, tak kolika z nich jste se vy sami účastnili?! Jste sice mnohem starší než my, ale ne o mnoho moudřejší!“ Po jejích slovech se rozhostilo ticho. Na okamžik jí bleskla hlavou myšlenka, zda to s tou upřímností přece jen nepřehnala.
Elrond přelétl pohledem své spolustolovníky a jen stěží skryl úsměv. Kromě Erestora, který seděl pohodlně opřený a upíjel ze svého poháru, všichni zírali na tu drobounkou dívku, jako by jí narostla druhá hlava. Glorfindel vypadal, že chce něco říci, ale pak jen potřásl hlavou. A Elladan zřejmě soudil, že by to měl vyřešit Elrohir, když si to nadrobil. „To je trochu ostré, nemyslíš?“ promluvil nakonec starší z jeho synů. „Ne, nemyslím!“ dostalo se mu striktní odpovědi. „Ano, uznávám, že se můj otec nezachoval právě nejčestněji, ale kvůli jednotlivci nemůžeš zatratit celý národ, Elrohire!“ Vládce Imladris se zájmem sledoval, co se bude dít dál. „Tady nejde jen o jednotlivce, Markéto!“ Jeho syn se snažil držet svůj temperament na uzdě. „Podívej, kdyby jeho záměry neschvalovali, tak by je nepodporovali, ne?“ „A v čem je podporují? Jsou to vojáci a jako takoví pouze plní rozkazy! Nemají na výběr! Stejně jako bys neměl ty! Nebo by ses snad postavil proti svému králi?“ Tohle byl přímý zásah! „Otec by nikdy nevydal takovéto rozkazy!“ Elrohir se hněvivě zamračil. „Pak máš tedy obrovské štěstí, že se nemusíš rozhodovat!“ Markéta se rozhodla nejít do přímého střetu s manželem, i když si byla jistá, že by tuto debatu vyhrála. „Co bys řekl na partii šachu, Erestore?“ otázal se Glorfindel po chvíli. „Jistě! Dlužím ti tu porážku z minula!“ Oba se zvedli a s přáním dobré noci se vzdálili. Elrond nepochyboval, že tmavovlasý rádce rozvine filozofickou úvahu na téma vojáci a rozkazy a kapitán mu ji rázně zatrhne. Hádal by, že asi tak po hodině!
Markétě bylo jasné, že důvodem pro jejich odchod byl její výstup. „Omlouvám se, lorde Elronde! Nebylo to ode mě vhodné.“ Její tchán se trochu pousmál. „Za upřímnost se omlouvat nemusíš! Aspoň ne u tohoto stolu. Navíc, Elrohir tě vyzval, ať promluvíš, ne?“ To byla sice pravda, ale nemusel se na to brát zřetel. „Takže je to nakonec moje vina, otče?“ Lord Elrond dopil své víno a vstal. „Nač se dohadovat o vině, když se nic nestalo? Je krásný večer, ještě se trochu projdu! Dobrou noc!“ I Elladan se po chvíli zvedl a nechal je o samotě. A ten se ani neobtěžoval vysvětlením. Prostě jim pokývl a odešel. Markéta se nejistě zadívala na Elrohira. Ten popíjel ze svého poháru a mlčel. „Co se děje?“ Nedokázala vydržet to napětí. „Nejsem zvyklý, aby někdo útočil na moji čest, Markéto!“ Zněl tvrdě a jeho oči byly tmavší než obvykle. „Jen jsem se ptala!“ ohradila se lehce dotčeně. „Z ničeho jsem tě přece neobviňovala! A navíc, jak řekl tvůj otec, sám jsi mě vyzval k tomu, ať řeknu svůj názor, ne? Tak nechápu, proč si teď stěžuješ!“ Její manžel rázně postavil číši na stůl. „Dost, ženo!“ okřikl ji přísně. „Tohle bylo naposledy nebo si mě nepřej!“ Cítila, jak jí přeběhl mráz po zádech. „Vyhrožuješ mi?“ zeptala se ohromeně. „Varuju tě! Neposlechneš-li, následky přičti jen sama sobě!“ Bez dalších slov se zvedl a zamířil ke dveřím. „Počkej přece! Nemůžeš takhle odejít!“ Markéta se za ním rozběhla a položila mu dlaň zezadu na rameno. Prudce se k ní otočil. Tvářil se zlověstně a ona bezděky ustoupila. Pak se ale vzchopila. „Sám jsi mi vyčítal, že se čertím kvůli slovíčkům a teď děláš to samé!“ vyčetla mu tiše. „Nemám na tebe náladu!“ odsekl ledově a rychle odešel. Markéta stála jako socha. „Toliko ke tvým slibům, manželi.“ zašeptala smutně.