Sobotní únorové ráno

Na východním nebi
zívá sluníčko,
ještě nemá příliš mnoho sil.
Zato Ty od probuzení
překrásně mě hřeješ,
milá holčičko,
náš cituplný vztah
mi do žil mízu vlil.

Ač vzdáleni od sebe
na desítky mil,
přece zůstáváme spolu,
život s námi pohazuje,
stejně jako předtím,
nahoru a dolů,
však vlny smutků
už ohlazeny jsou
a jejich sestry štěstí,
jedna za druhou,
přinášejí náhle smysl
našim životům.

Je přátelství a lásky um
rozzářit zas úsměvem
zachmuřené tváře,
odměnou jim budiž
laskající dlaně
a šťastných očí záře.

Lenivý sníh na zemi
zatím nechce se sám hnout,
ještě chvíli potrvá,
než zbaví zemi pout,
však v lidských srdcích
i za mrazů oheň může plát,
stačí se jen, ruku v ruce,
na cestu lásky dát...