Pod imladrijskou hvězdou

Elrohir v duchu zaklel! Bylo mu jasné, proč Erestor tak náhle ukončil jejich konverzaci. Nechtěl je špehovat, to ne, ale když zahlédl svoji ženu, tak neodolal pokušení, zůstal opodál a jen ji pozoroval. Sluneční paprsky se jí nádherně třpytily ve vlasech! Bezděky se usmál. Chtěl jít za ní, ale pak se objevil Erestor, a on se rozhodl počkat, až bude sama. Ani ve snu by se nenadál směru, kterým se jejich rozhovor stočí. Rozhodl se nepozorovaně odejít, ale rukávem tuniky se zachytil za větévku a bylo to.
Markéta trochu zaskočeně sledovala, jak se tmavovlasý lord vzdaluje. Nečekala, že tak rázně utne jejich hovor, ale nemohla s tím nic dělat. Asi bych měla jít zpátky! napadlo ji. Vzala si košíček, otočila se a zalapala po dechu. Její manžel stál jen pár kroků od ní! Neměla ani tušení, odkud se tam vzal. „Nechtěl jsem tě polekat!“ Potřásla hlavou. „Nepolekal jsi mě! Ale nečekala jsem tě tak časně!“ Polohlasně se zasmál. „Časně? Nevšimla sis, kolik je tady lidu? Elfové vstávají s rozbřeskem, Markétko!“ Ze způsobu, jak vyslovoval její jméno, ji trochu zamrazilo. Ale nebylo to nijak nepříjemné. A to ji právě dělalo starosti. „Aha! A já si myslela, že jsem ranní ptáče!“ vykročila, ale on ji chytil za předloktí. „Spěcháš snad někam?“ Zavrtěla hlavou. „Ani ne! Jen …“ zmlkla. Nemohla mu přece říct, že se chtěla dostat pryč od něj. „Jak je tvému bratrovi?“ zeptala se raději, aby zakryla své rozpaky. „Mnohem lépe! Za pár dní bude zase v pořádku!“ Zatvářila se nedůvěřivě. „Nechci ti brát naději, ale viděla jsem jeho rány! Bude to trvat hodně dlouho! Hádám tak měsíc, ale možná i déle!“ K jejímu údivu se znovu pousmál. „A já hádám, že na konci tohohle týdne se už bude dožadovat, aby ho otec pustil od léčitelů!“ Pokrčila rameny. „Jak myslíš!“ Bylo zřejmé, že mu nevěří. „Pojďme něco sníst!“ navrhl nakonec. „Nemám hlad! Ani chuť!“ protestovala srdnatě. Vidina dalších chvil v jeho společnosti jí nedělala dobře. On však její námitky zcela ignoroval a zamířil k paláci. Její ruku ovšem nepustil, tak ho musela chtě nechtě následovat. Pravda, mohla začít ječet a kopat kolem sebe, ale to se zdálo nedůstojné.
Elrohir vedl svoji ženu chodbami paláce a cestou minuli několik sloužících, kteří na ně koukali poněkud překvapeně. Markétě to bylo nepříjemné. „Elrohire …“ pokusila se vyprostit ruku z jeho sevření, ale marně. „Jen vydrž!“ dostalo se jí lakonické odpovědi. Zahnuli doprava a stanuli před pootevřenými dveřmi. „Tak a jsme tady!“ zprudka je otevřel dokořán a Markétu ovanula opojná vůně. „Elrohire!“ ozval se vyčítavý hlas. „Copak neumíš klepat? Jednou z tebe budu mít smrt!“ Elrohir vtáhl Markétu dovnitř a ta jen vytřeštila oči. Nacházeli se totiž v malé kuchyni! Uprostřed ní stála hnědovlasá Elfka a hněvivě si je měřila. „Tak se nezlob, Nano! Máme hlad, víš?“ Elrohir se bez rozpaků usadil k dubovému stolu a pokynul Markétě, ať udělá totéž. „Velký hlad!“ dodal důrazně. Elfka mu cosi odsekla, ale Markéta jí nerozuměla. Měla bych se naučit jejich řeč! blesklo jí hlavou. Elrohir jí stejně nesrozumitelně odpověděl a hnědovláska mezi ně postavila ošatku s chlebem. „Sýr nebo máslo?“ otázala se jich rázně. „Obojí, Nano! A taky studené maso od večeře nebo uzenou kýtu!“ Elfka někam odešla a za chvíli na stole bylo vše, co Elrohir chtěl. „Jestli budete chtít ještě něco, tak si poslužte sami! Kde mám spíž víš, ne? Nemám na starosti jen vás!“ S těmito slovy odešla a nechala je o samotě.
Markéta se s obavami zadívala na svého muže, ale ten se právě zakousl do masa a zdálo se, že je zcela spokojen. „Jez!“ pobídl ji s plnými ústy. „Nana umí fantasticky udit!“ dodal a pořádně se napil z hrnku. „Nemám hlad …“ začala, ale pak zmlkla. Nalila si mléko a trochu si lokla. „Kdo to je?“ otázala se a natáhla se pro krajíc chleba. „Bývala to naše chůva!“ Ztuhla uprostřed pohybu. „Cože?!“ Odhadovala, že hnědovláska je jen o málo starší než ona sama. „Naše chůva.“ zopakoval pomalu jako by mluvil s dítětem. „Moje a Elladanova. Teď ale dělá od všeho trochu. Stará se o děcka, pomáhá léčitelům, udí tyhle dobroty …“ Markéta jen polkla. Jeho chůva! „Kolik je jí?“ přerušila nezdvořile Elrohirův monolog. „Ne zas tak moc! Jen něco přes dva tisíce.“ „Měsíců?“ otázala se zvědavě. „Let.“ Hodnou chvíli na něho zírala s ústy dokořán. „A tobě?“ Její manžel si vzal další porci masa. „Osm set a nějaké drobné. Proč?“