Pod imladrijskou hvězdou

Markéta otevřela oči a slastně se protáhla. Podle světla v pokoji bylo ještě docela brzy, ale jí už se nechtělo spát. Oblékla se a pokoušela si zaplést vlasy. „Ty copy budou snad moje smrt!“ povzdechla si odevzdaně. Oč by bylo snazší sepnout je sponou nebo prostě svázat stužkou! Vždyť ve výsledku by to bylo zhruba stejné, ne? pomyslela si. Říkala si sice, že jejímu manželovi by to bylo asi jedno, ale bylo by nemoudré provokovat lorda Elronda. Navíc, stále ještě netušila, jak se rozhodne ohledně jejího, řekněme neohlášeného, opuštění Imladris. Vzala si košíček s vyšíváním a vydala se do zahrady. K jejímu překvapení na chodbách potkávala docela hodně Elfů. Zřejmě pro ně začínal den mnohem dříve než u lidí. Došla k malému jezírku, kde se usadila na lavičku a začala vyšívat. Moc ji to nezaujalo, a tak zatímco její ruce pracovaly, ona se mohla věnovat svým myšlenkám. Cítila se nesmírně opuštěná. Doma jí připadaly dvorní dámy otravné, ale aspoň ji přiváděly na jiné myšlenky. Tady nebyl nikdo, s kým by si mohla bez obav promluvit. Těžko mohla svoje obavy probírat s manželem, lord Elrond už vůbec nepřicházel v úvahu, takže zbývala jen Ariana, ale tou si také nebyla jistá. Byla to Elfka a určitě by jim všechno prozradila. Ne, že by to byly tajnosti, ale Markéta neměla zájem, aby se jejími problémy bavilo celé obyvatelstvo Imladris …
Erestor se vracel ze své obvyklé ranní vycházky, když zahlédl lady Markétu, jak sedí na lavičce. „Dobré ráno, paní!“ pozdravil ji a neuniklo mu, jak sebou vylekaně trhla. „I vám, lorde Erestore!“ vzhlédla k němu a rozpačitě se pousmála. „Je docela brzy, viďte?“ Erestor přikývl. „Ano, to je! Ale pro mě je to ta nejkrásnější část dne!“ Dobře věděl, že jakmile vkročí do své pracovny, tak se z ní do až večera nedostane. „Už jste snídala?“ napadlo ho najednou. „Ne, ale to nevadí! Málokdy mívám po ránu hlad!“ Erestor se nespokojeně zamračil. „To od vás není moudré, paní! Všiml jsem si, že skoro nejíte!“
Markéta měla pocit, že se jí to jen zdá. Nikdy by nevěřila, že bude s váženým elfským lordem probírat své stravovací zvyklosti! „Ale …“ chtěla namítnout něco v tom smyslu, že to není jeho starost, ale on ji přerušil. „Jako léčitelka máte povinnost jít ostatním příkladem! A to ani nezmiňuji skutečnost, že jste paní Imladris!“ Vytřeštila na něho oči. „Nemyslím, že by tu někoho zajímalo, co dělám či nikoliv!“ pronesla odměřeně. „V tom se mýlíte, paní! Ať chcete nebo ne, tak vás všichni sledují a samozřejmě posuzují! Právě teď se takřka ve všech ložnicích probírá váš tajný odjezd! Stejně jako to, že Elrohir jel za vámi! Ještě nikdy se nestalo, aby jeden z bratrů opustil toho druhého, zvláště když ten byl vážně zraněn!“ Markétě to došlo teprve teď. „To jsem netušila!“ zašeptala, ale pak se vzchopila. „Poslal mě pryč, tak jsem šla! Co jiného jsem měla dělat?!“ Erestor zkřížil ruce na prsou a káravě se na ni zadíval. „Zachovat chladnou hlavu! Rozhodnutí, které učiníte pod vlivem emocí, může být, a také povětšinou bývá, špatné!“ Markéta odložila vyšívání a povstala. „Mně vyčítáte prchlivost, ale zapomínáte, že já nezačala!“ hrdě se mu podívala do očí. „Přijel právě z boje a jeho bratr na tom byl velmi zle, v takovéto situaci od něho nemůžete očekávat vyrovnanou mysl, paní!“ Erestorova klidná slova na ni hluboce zapůsobila, ale nechtěla se vzdát tak snadno. „Nechci být terčem jeho špatné nálady!“ pronesla tichým avšak pevným hlasem. „To od vás také nikdo neočekává!“ dostalo se jí okamžité odpovědi. „Jen že svého muže budete chápat!“ Markéta uhnula pohledem. „Vždyť ho vůbec neznám!“ špitla.
„To se zpočátku každého manželství stává, paní!“ Erestor se rozhodl nechat si pro sebe, že v některých případech je tomu tak pořád. „Dopřejte sobě i jemu čas!“ Tmavovlasý rádce si prohlížel svoji paní. Musel si přiznat, že se mu líbí, co vidí. A neměl na mysli jen její na elfské poměry poněkud neobvyklý zjev. Cosi v jejím hlase i gestech mu prozradilo, že jí Elrondův syn není zcela lhostejný. Což bylo mnohem více, než se kdy odvažoval doufat. Jistě, byly mezi nimi neshody a ty zcela jistě ještě neskončily, ale on věřil, že to nakonec dobře dopadne. Koutkem oka zachytil za živým plotem nepatrný pohyb. Nepochyboval o totožnosti neznámého. „Už musím jít, paní! Čeká mě spousta práce! Přeji vám tedy příjemný den!“ nepatrně se uklonil a kvapně se vydal k paláci. Rozhodně bude lepší, když se jejich rozhovor odehraje beze svědků.