Pod imladrijskou hvězdou

Elrohir odsedlal koně a začal ho vytírat hrstí slámy do sucha. Při této bohulibé činnosti přemýšlel o své ženě. Netušil, zda to bylo tím, že se znají jen krátce či její ohnivou povahou, ale nepřestávala ho udivovat. Nenapadala ho žádná jiná žena, která by byla schopna vydat se sama do temné noci jen kvůli hádce s manželem. Pravda, hádka nebyla to správné slovo. V hádce jsou minimálně dva a on ji prostě obvinil a nedal ji šanci, aby se k tomu nějak vyjádřila. Přísahal sám sobě, že tohle už nikdy nedopustí! „Máš lepší přesvědčovací schopnosti, než jsem si myslel!“ Ani se nemusel otáčet, aby zjistil, kdo tato pobavená slova pronesl. „Měl jsem štěstí, Glorfindele!“ přiznal upřímně. „Kdyby se nechtěla vrátit, tak bych ji nejspíš nechal jít …“ Jen doufal, že by se dokázal zachovat tak velkoryse. A děkoval Valar, že to nemusel zjišťovat. „Tím si nejsem tak jist!“ Jako už tolikrát měl Elrohir pocit, že zlatovlasý kapitán dokáže číst jeho myšlenky. Skončil s hřebelcováním a otočil se ke svému učiteli. „Nerozumím jí! A nikdy asi nebudu …“
Glorfindel se pousmál. „To se dá říct o všech ženách, chlapče! A o mužích taktéž! Nemůžeme bez sebe žít, ale rozumět si nebudeme nikdy!“ Po tomto prohlášení se pohodlně posadil na balík sena a prohlížel si mladšího Elfa. „Věděl jsi, že Markéta umí zacházet s mečem?“ Velitel imladrijských sil přikývl. „Byl jsem o tom zpraven!“ Elrohir na něj vytřeštil oči. „A proč jsi mi o tom neřekl?!“ Glorfindel jen pokrčil rameny. „Máš přístup ke stejným hlášením jako já, mohl sis to přečíst!“
Elrohir stiskl rty. Glorfindel měl pravdu. Nechal se zaslepit a na ostatní nepomyslel. A to jsem Markétě říkal o umění války! Jsem to opravdu skvělý válečník! pomyslel si hořce. „Je dobrá?“ Glorfindel nedokázal potlačit zvědavost. „To ve tvých hlášeních nebylo?“ Elrohir si nedokázal odpustit jemnou ironii, ale jeho přítel jen mávl rukou. „Má dobrou techniku, ale postrádá výdrž!“ Kapitán přikývl. „Na tom by se dalo zapracovat!“ Elfský princ s nevěřícným úsměvem potřásl hlavou. „Nejsem si jist, jestli je to dobrý nápad! Až dojde na ostří meče, mám teď přece jen určitou výhodu!“ Glorfindel zvážněl. „Takže mezi vámi se nic nezměnilo?“ zeptal se ustaraně. „Já nevím.“ Elrohir pokrčil rameny. „Slíbili jsem si, že to zkusíme! Nic víc, nic míň!“ Zlatovlasý Elf vstal a oprášil si ruce. „Taková dohoda může být dobrým začátkem! Ale bude to ještě dlouho trvat! Měj s ní trpělivost a počítej do deseti, než vybuchneš!“ poradil mu téměř otcovským tónem. „Pokusím se, ale by skvělé, kdyby stejnou radu dostala i Markéta!“ Elrohir se trochu kysele ušklíbl. „Hádám, že něco v tom smyslu jí právě Elrond sděluje!“ Tmavovlasý Elf sebou trhl. „Tak to bych tam měl hned zajít, ne?“
„To bych nedělal! Elrond jí neublíží a ty jí pořád po boku nebudeš, ne? Tvoje žena se musí naučit jednat s obyvateli Imladris sama za sebe!“ Glorfindel byl překvapen Elrohirovou reakcí. Nějak se mu k němu ta starostlivost nehodila. Takhle se choval jen k bratrovi. „Mimochodem, Elladanovi je trochu lépe!“ Elrohir se zastyděl. Úplně na něj zapomněl! „Hned se za ním podívám!“ vyhrkl a skoro se rozběhl k hlavnímu křídlu paláce.
Glorfindel se za ním chápavě díval. I když by to mnohé překvapilo, tak mu dokonale rozuměl. Chápal, že pro něho musí být těžké volit mezi láskou k bratrovi a láskou ke své ženě. Láskou k Markétě? zarazil se. Opravdu ji miluje? Viděl jejich příjezd a řekl by, že ano. Jen si to ještě sám neuvědomil. Zlatovlasý kapitán doufal, že Elrohir dokáže skloubit pouto s bratrem se svým manželstvím. Jestli to nedokáže, budou všichni trpět. Elrohir se bude cítit provinile k oběma a určitě to dá Markétě najevo, ta bude jeho chováním dotčena a jistě si to nenechá jen pro sebe, a Elladan se bude vinit za jejich problémy … Ojoj, zdá se, že poklidné dny jsou ty tam! povzdechl si v duchu.
Elrohir se ve svých komnatách rychle opláchl a převlékl. Pak se vydal k léčitelům. Tiše zaklepal na dveře, které vzápětí otevřel. „Nespíš?“ Odpovědí mu bylo bratrovo pobavené zasmání. „V podstatě nedělám nic jiného! Otec na tom trvá!“ Elrohir za sebou zavřel a pozorně si Elladana prohlížel. „Vypadáš mnohem lépe, bráško!“ zkonstatoval potěšeně. „Nech si ty lichotky!“ zarazil ho Elladan s úšklebkem a pokusil se zvednout do sedu, ale Elrohir ho jemně přitlačil zpátky. „Nech toho! Jen pěkně lež! A nehádej se se mnou! Jsem starší!“ posadil se na okraj lůžka. „Kdes vlastně byl? Čekal jsem tě už v poledne!“ Elrohir se smutně pousmál. „Měl jsem práci!“ Věděl sice, že pravdu před ním dlouho neutají, ale nechtělo se mu o svých problémech právě teď.