Dopis z Angoulême - 7. část

„Pan vévoda právě požádal o vaši ruku, drahoušku.“
Belle stále zněla ona Mariina zpěvavá slova v uších jako jakási připomínka příliš krutého žertu, kterým ji podle ní počastoval nemilosrdný osud v podobě pohledného rytíře de Charente. Oči se jí zalily slzami. Jakou hru to s ní jen hraje?
Lesklá krůpěj si vykreslila na pobledlé tváři klikatou cestičku, zakončujíc svou náročnou pouť dopadem mezi množství pomačkaného hedvábí u laních nožek usoužené tmavovlásky.
Krátký povzdech. Vždyť to přece sama chtěla…
Komorná hbitými prstíky sešněrovávala pavučinkový živůtek, zatímco mladá služtička v pokleku navlékala Annabelle karmínově rudou spodničku. Ta se nebránila, z pasti nebylo úniku.
Připadala si jako nebohé malé zvířátko, zahnané do tmavého kouta a čekající na svou definitivní porážku. Svěsila hlavu; něžná šíje se zachvěla pod návalem potlačovaných vzlyků. Rezignovala na své city, což drtilo snítky její naivity téměř závratným způsobem. A vesele se culící nanynky zatím přály slečně neskonalé štěstí…
Kdyby mohla, vykřičela by na ně na všechny svou závratnou bolest, své nezměrné zoufalství. Pryč s etiketou! Napudrovancům v parukách by přimrzl falešný úsměv na rtech a jako mávnutím kouzelného proutku by vystřídala jásavou atmosféru slavnostního dne jízlivá nálada. Ach, ta nádhera… Tolik toužila udělat něco bláznivého, ale co Gaston-Henri?
Gaston-Henri. Zlatovlasý bůh. Princ z pohádky. Ideální manžel.
Ne, musí na něj zapomenout. Okřikovala se seč mohla, rudá maska však nešla z paměti tak snadno vymazat. Proč zrovna on, trýznila se v duchu sžíravými otázkami, na něž stále nenacházela žádnou uspokojivou odpověď.
Zatvrdila se. Při stáhnutí poslední saténové mašle na svrchní sukni zaskřípala zoubky, trpělivě snášela křižování dlouhých tkanic svíravého korzetu, nehlesla. Jiskřivé oči pomalu ztrácely své podmanivé kouzlo, až jejich svůdný třpyt vyhasl docela.
Šafránově žlutý oblek byl bez protestů odložen. Plavovlasý krasavec ve stínu habrů, skrápějící její spánky vodou z duhového bazénku a ochranitelská paže, objímající její zkřehlé tělo. Jeden obraz chaoticky střídající druhý. Co teď?
„Jsme hotovy, mademoiselle,“ vysekla komorná dokonalé pukrle.
Annabelle lehce pokývala vyčesanými lokýnkami.
„Děkuji.“
Odvážila se shlédnout v oválném zrcadle, které lichotivě podtrhovalo její nadpozemský půvab a dosvědčovalo spokojenému panu de Charente, že si skutečně nemohl vybrat lépe. Jeho vyvolená byla dokonalost sama a on upřímně věřil, že nebude trvat dlouho a panovník jí s celými Versailles padne podmanivě k nohám. Skvělá investice!
Musí si svůj klenot dostatečně hýčkat, nepřátelé nyní číhají na každém rohu a úpěnlivě čekají na jeho sebenepatrnější klopýtnutí. Donutí ji, aby mu slepě důvěřovala. První krok už mají za sebou.
„Annabelle?“
Řasy se zachvěly a panenka v nabíraných šatech zamrkala na odraz v zrcadle. Neotočila se, na to neměla sílu. Viděla jak se přibližuje a proto raději rychle stiskla napuchlá víčka, aby nepostřehl mlhavý závoj slz, který opět zahalil její ztrápený pohled.
Ucítila zašimrání a stříbřité oči se překvapeně zahleděly na obrovský diamant zavěšený na modré stužce, která nyní sebejistě obepínala její štíhlý krk. Fascinovaně přejela prsty po zbroušeném kameni a automaticky ho doupravila do správné pozice v úžlabince mezi ňadry. Zčervenala.
„Můj svatební dar,“ zašeptal, aniž ji přestal sledovat.
Proč jen nic necítí?
„Děkuji vám, pane,“ pípla Bella dojatě. Styděla se, že není schopná projevit vůči Gaston-Henrimu větší emoce. Snad se to brzy změní.
„Pro vás cokoli, ma chérie,“ odvětil vévoda galantně. „Půjdeme?“
Nesměle položila svou dlaň do jeho. Nadechla se.
Lokajové ve vstupní hale vystřihli poníženou úklonku a na jasný příkaz otevřeli křídla zámeckých dveří. Oslnilo ji červnové slunce.

„Povím jí pravdu!“
Olivier trucovitě vrčel na znepokojeného Didiho, který se s mladíkem přetahoval o vyšívaný kabátec tmavomodré barvy. Když se několik pozlacených knoflíků v zuřivém zápase odtrhlo a skutálelo na udusanou podlahu, měl co dělat, aby postaršího přítele nesrazil pažbou své pistole k zemi.
„Říkám ti to naposledy, dej mi ten kabát,“ prskal výhružně.
„Oli, to nemyslíš vážně…“
„Přikazuji ti to!“
Didier se zamračil. Jak dlouho tuhle větu neslyšel? A teď se s ní to pískle najednou vytasí a ještě ke všemu před Mauricem! Jako šlehnutí bičem.
„Jak chceš,“ zabrblal a raději si zapálil dýmku. Kouření ho vždycky uklidňovalo.
Znal Oliviera už jako malého chlapce. Pozice vrchního lovčího u Oliho otce mu samozřejmě zajišťovala, aby byl s hochem v neustálém kontaktu. Učil ho zacházet se zbraněmi, bojovat – seznámil ho se vším, čeho horkokrevný mladík ve svém boji tak bravurně využíval. A tohle má být vděk?
Pátravě se zadíval na svého chráněnce, který pro změnu pozapínal stříbrné knoflíky jakéhosi šedého svršku. Nejspíš uznal, že paví modř by skutečně pro tuto událost nebyla nejvhodnější. Když si Oli nasazoval černý klobouk s bílým pérem, zalétl omluvným pohledem směrem k pobafávajícímu Didimu.
„Promiň mi to, příteli,“ hlesl stydlivě.
Didier chtěl původně něco namítnout, ale uvědomil si, že se na Oliho nedokáže hněvat.
„Dávej na sebe pozor,“ zamumlal jenom, než mu nedočkavec zmizel z dohledu.
Jak mu měl ksakru říct, že se jeho vyvolená zrovna dneska vdává?