Pod imladrijskou hvězdou

Dveře do pracovny lorda Elronda se rozlétly a on zvedl hlavu, aby řádně vyčinil tomu nevychovanci. „Už jsou tady!“ oznámila mu Ariana s očima na vrch hlavy . „Aha … Děkuji!“ Vstal a rozvážným krokem se vydal na nádvoří. V duchu přemítal, co jim řekne. Elrohirovo chování k Markétě bylo neomluvitelné, ale stejně tak i její útěk. Zastavil se na verandě a se zájmem pozoroval scénu před sebou. Jeho syn právě seskočil ze sedla a pomohl dolů i své ženě. Při tom ji držel v náručí rozhodně déle, než bylo nutné, a ona se tomu nijak nebránila. Ba právě naopak …
„Postarám se o koně! Běž si odpočinout!“ Elrohirův hlas ztratil hodně ze své říznosti, ale přesto nebylo pochyb, že je to rozkaz. „Jak chceš!“ K Elrondovu údivu se Markéta dokonce na svého muže usmála a vykročila k domu, zatímco Elrohir zamířil do stájí. Vládce Imladris si teprve nyní všiml skandálního oblečení své snachy a zamračil se. Chápal sice, že na noční útěk se šaty nehodily, ale stejně ho ten pohled nijak nepotěšil.
Markéta vystoupila po schodech na verandu, ale v myšlenkách si procházela rozhovor s Elrohirem. Uvítala by, kdyby jeho sliby byly konkrétnější, ale bylo jí jasné, že i tak od něho získala věci, o kterých by se jí za jiných okolností mohlo jen zdát. Jen aby to dodržel! pomyslela si. Uklidňovalo ji, že to aspoň zkusí. A ona by mohla zatím využít čas a nechat připravit něco k snědku i pro něj … „Chci s tebou mluvit! Ihned!“ Z úvah ji vyrušil přísný hlas. Pohlédla na Elfa před sebou a tušila, že má problém. Zachmuřená tvář jejího tchána nevěstila nic dobrého. Nejprve chtěla namítnout, že manžel ji poslal odpočívat, ale přišlo jí zbabělé schovávat se za něj, tak jen přikývla a následovala tmavovlasého lorda do jeho pracovny.
Elrond si sedl za stůl a pokynul své snaše, ať se také posadí. Prohlížel si ji a mlčel. Dívka před ním klidně jeho pohled opětovala, i když jeho bystré oči odhalily, že se necítí právě nejjistěji. „Nevím, jaké zvyky panovaly u tvého otce, ale já rozhodně nehodlám tolerovat takového chování!“ promluvil po chvíli a dal si záležet, aby zněl náležitě chladně. „Zvláště ne v takto vypjaté situaci!“ dodal a upřeně se jí zadíval do očí.
Markéta zahanbeně sklonila hlavu. Jeho výtka ji zasáhla hluboko do srdce. Jeho synové byli napadeni, jeden z nich to málem nepřežil, a ona mu ještě přidělává starosti! To rozhodně nebylo chování, jaké se očekávalo od spořádané ženy. Té příslušelo pomáhat, kde se dá, či spíše nikomu nepřekážet. „Omlouvám se! Nechtěla jsem působit nepříjemnosti! Vám ani nikomu jinému!“ To byla pravda. Chtěla jen odsud pryč a to co nejdál. „Myslela jsem, že to tak bude pro všechny nejlepší …“
Elrond se ale nenechal se ukolébat její náhlou pokorou. „Pro všechny?“ přerušil ji ostře. „Či snad jen pro tebe?“ Mlčela a on by rád věděl, jestli proto, že mu nedokáže odpovědět, nebo proto, že se jí nechce odpovědět. „Zklamala jsi mě! Domníval jsem se, že jsi dost stará na to, abys od problémů utíkala!“ pokračoval nemilosrdně. „Také jsi mi ještě nesdělila, čím hodláš přispět tomuto domu! Nebo hodláš svůj život zde trávit planým nicneděláním?!“
Markéta sebou trhla, jako by se jí dotkl žhavým železem. Nevadila jí kritika jejího útěku, tedy aspoň ne tolik, ale jeho poslední poznámka. „A co byste si tak představoval?“ otázala se sarkasticky. „Mám snad šít vašim mužům košile? Nebo na ně vyšívat hvězdy? Také bych mohla vařit, ne?“ Nepochybovala o tom, že stejně u jedné z těchto činností skončí.
„Ovládej se!“ okřikl ji Elrond rázně. „Nejsem zvyklý na takového výlevy!“ To nebyla tak docela pravda. Se svými syny měl mnoho bouřlivých výměn názorů, proto ho to nikterak nevyvádělo z míry. „Přiznávám, že mám o tvých schopnostech poněkud vyšší mínění, avšak přeješ- li si věnovat se vyšívání, tak ti nechám poslat dostatek práce do tvých komnat!“
Markéta se zarazila. „Opravdu si myslíte, že mám na víc?“ otázala se bezděky. „Jistě!“ dostalo se jí nečekané odpovědi. „V tom případě bych … tedy pokud vám to nebude vadit … chtěla pomáhat léčitelům …“ vysoukala ze sebou s obavami. „Jsem v tom docela dobrá!“ dodala tiše. Doma ji učili, že člověk se nemá chválit. Ale jinak by opravdu mohla trávit čas u vyšívacího rámu, což ji nijak nelákalo. „Můžeme to zkusit!“ přikývl její tchán a poprvé se na ni trochu usmál. „Ale než dovolím, abys pracovala samostatně, tak se chci přesvědčit o tvých znalostech a schopnostech!“