Pod imladrijskou hvězdou

Elrohir se zamračil a sklonil svoji zbraň. „Tohle už nedělej, děvče!“ pronesl ostře. „Nikdo nepřestane jen proto, že jsi unavená! Příště bojuj, třeba prohraj, ale bojuj, jasné?!“ Byl si vědom, že Markéta na něho udiveně hledí. „Ano.“ Po chvíli přikývla, ale bylo vidět, že je zmatená. Elrohir zastrčil meč do pouzdra a pokynul jí, ať se zachová stejně. Poslechla, ale nepřestávala si ho udiveně měřit. Pousmál se. „Čekala jsi něco jiného, viď?“
Markéta sklopila oči. „Čekala jsem, že mi začneš vytýkat chyby a pak mi sdělíš něco v tom smyslu, že se mám držet jehly s nití a ne se plést do mužských věcí.“ přiznala tiše. „Tohle už ti někdo řekl?“ otázal se Elrohir se zájmem. „Jistě. Můj vlastní otec!“ Markéta nedovedla potlačit hořkost, která se jí vloudila do hlasu.
Elrohir svraštil obočí. To mu nepřišlo právě spravedlivé. Markéta sice postrádala výdrž, kterou vyžadoval od svých mužů, ale její technika byla celkem dobrá. Nicméně, věděl, že tuto houževnatost může přičítat svému elfskému dědictví. Nepochyboval o tom, že kdyby jeho manželka stála proti obyčejnému lidskému válečníkovi, tak by pro něj byla více než důstojným protivníkem. „Aha!“ potřásl hlavou. „Ale pokud vím, tak byl i proti tvému ranhojičství, ne?“ Markéta k němu překvapeně vzhlédla. „Jak to víš?“ Ani ve snu ji nenapadlo, že by se o ni Elrohir mohl tolik zajímat. „Jedno z pravidel války je znát svého nepřítele!“
„Tak takhle pohlížíš na náš sňatek? Jako na válku?“ Jeho slova Markétu bolestivě zasáhla. Jenže co vlastně čekala?! Že ji bude milovat? Pche! To je směšné! „Táhni do horoucích pekel!“ Rázně se otočila a vydala se k Amantě. Vyhoupla se na ni a pobídla ji, ale nic se nestalo. Koutkem oka zahlédla, jak k ní Elrohir vykročil. Zoufale se snažila přimět Amantu k pohybu, ale ta se ani nepohnula! Markétu zachvátila panika! Lesk v očích jejího manžela nevěstil nic dobrého.
„Nech toho!“ Elfský princ ji pevně uchopil za kotník. „Stejně tě neposlechne! A slez dolů!“ přikázal jí klidně. „Pusť mě!“ Markéta na něho upřela pohrdavý pohled. „Řekl jsem, dolů, ženo!“ Nicméně, o kousek ustoupil. K jeho údivu Markéta pomalu sesedla a postavila se čelem k němu. Dobře si všiml, že pravačkou bezděky uchopila rukojeť svého meče. Bylo zřejmé, že očekává nějaké násilí z jeho strany. „Neboj se, Markéto! Nic ti neudělám!“ ujistil ji, i když pochyboval, že mu uvěří. „Ale útěk od manžela se u nás považuje za čin, který se trestá!“ neodpustil si kousavou poznámku. „Nikam jsem přece neutekla, ne?“ odsekla mu vzdorovitě. Polohlasně se zasmál. „Nikoliv tvojí zásluhou, Markéto! Kdyby ti to vyšlo, tak už jsi dávno za obzorem!“ upozornil ji pobaveně. Měla aspoň tolik slušnosti, že to nepopírala. Elrohir zvážněl. „Podívej, jestli máme začít znova, tak se nesmíš čertit pokaždé, když se ti nebude líbit, co řeknu! Nemyslel jsem to nijak zle, děvče! Až tě budu chtít urazit, nebo se tě nějak dotknout, tak to určitě poznáš! A nesnaž se mi namluvit, že ty sis o mě nezjišťovala informace!“ Upřeně se jí díval do tváře.
Markéta pevně stiskla rty. Jak ráda by mu opět odsekla, ale věděla, že má pravdu. Jakmile se dozvěděla, jaký osud pro ni otec přichystal, tak se vyptávala snad každého, kdo se kdy jen k Imladris přiblížil, jaký že je starší syn lorda Elronda. „Zjišťovala!“ přiznala neochotně. „No, vidíš! Tak proč se zlobíš na mě?“ Zavrtěla hlavou. „Ne na tebe, ale na to, že si myslíš, že naše manželství je válka!“ opravila ho důrazně. „A není snad?“ dostalo se jí nečekané odpovědi. „Ty i já se snažíme vybojovat si tolik svobody, kolik jen můžeme!“ Elrohir má pravdu! uvědomila si. „Nechci s tebou bojovat!“ Rozum jí napovídal, že by to stejně nevyhrála. „Ale také nechci být jen bezduchou loutkou, která je ti vydána na milost a nemilost! Chci o sobě rozhodovat sama! Vědět, že můj názor je pro tebe důležitý! Že mě bereš jako sobě rovnou!“ vysypala ze sebe své požadavky a Elrohir měl co dělat, aby skryl pousmání, které se mu dralo na rty. „Nejsi právě nejskromnější, ženo!“ Nadechla se, aby protestovala, ale gestem ji zarazil. „Muži vládnou, Markéto, a na tom nic nezměníš! Ať se ti to líbí nebo ne, vždy to budu já, kdo bude mít rozhodující slovo a ty mě poslechneš!“ Bylo to jen zkonstatování zřejmého, tak nijak neprotestovala. „A jen na mě záleží, jakou volnost a v čem ti dám.“ Toliko k novému začátku! prolétlo Markétě hlavou. „Nicméně, nejsem neochoten ti naslouchat a pokoušet se brát ohled na tvůj názor, ale nic víc ti slíbit nemohu a ani nechci!“