Mé ženě před sedmi lety

Vidlák se stěhuje a tak zalézá do temných koutů svého bytu a nachází tam pravé poklady. O víkendu našel text, který psal pro svou (tehdy ještě budoucí) manželku:
» autor: Vidlák
Jsem tu s tebou na faře a chystáš se pryč. Čtrnáct dní tě neuvidím - jedeš na seminář. Máš se balit, ale zatím to tak nevypadá. Teď právě si myješ hlavu. Koupelna a umyvadlo... Jsem příliš daleko, než abych slyšel tekoucí vodu a tak jen čekám, až se ukážeš.
Staré lino v kuchyni, vyšisovaná prošlapaná podlaha neurčitě zelená a ošoupaná. Kuchyňská linka pamatující lepší časy, sporák před výbuchem, stůl, který někdo natřel zeleným emailem. Na lince ti chladne hrnek kávy a na židli čekám já.
Přemýšlím, zda ti půjdu naproti, až se vrátíš. Zda tě obejmu, políbím, nebo prostě zůstanu sedět a jen se budu kochat pohledem na tebe. Počkám, až přisedneš a pak vezmu svoje dlaně do svých, nebo něco jiného.
Zapraskaly dveře od kopelny. Takže asi hotovo. Budeš mít na hlavě ten zamotaný ručník? No jasně, že máš. Přisedáš si a dáváš si mléko do kávy.
A jsem zase úplně mimo. Myslel jsem, že se zvednu, půjdu ti naproti a podotknu něco drzého a vtipného, ale neudělal jsem nic. Jen se dívám a usmívám.
po chvíli shrnuješ ručník. Mokré narudlé vlasy, o kterých ty a všichni ostatní, kromě mě tvrdí, že jsou kaštanové, ti padají podél obličeje. Trčí neposlušně na všechny strany, rámují ti obličej do šípkového houští. Rychle foťák. No, mobil fotí taky. Odmítáš, vrtíš hlavou, ale neodvracíš se. Cvak.
Fotka nic moc. Nevystihuje ani jednu věc z toho, co bych chtěl aby vystihovala. Zas jednou lituju, že nemám kvalitní rychlý digitál s bleskem. Cvak, další fotka. Trochu lepší, ale to už utíkáš pryč.

Uplynula chvíle a já teď stojím u tebe v kanceláři. Aha, to jsou ty kopie knih, co jsi nestačila přečíst a tak sis je stránku po stránce nechala zkopírovat. Na kopírce tě za to museli nenávidět. No jo, knihy se musejí vrátit. Jen nevím, proč si ty kopie balíš sebou, tam na semináři na ně stejně nebudeš mít čas. A pokud ti nějaký čas vyzbyde, budeš ho trávit příjemněji. Snad jen pro ten dobrý pocit.
Je také pravda, že jsi to mohla mít dávno přečtené, ale místo toho jsi se mnou trávila večery v kině nebo v té ošklivé zelené kuchyni u hrnku čaje. Ty jsi se usmívala a já mluvil a mluvil. Asi jsem napovídal spoustu nesmyslů, ale nikdy jsi mi to nedala najevo. Vždycky jsi nasazovala ten svůj záhadný obličej, držela mě za ruku a objímala, než jsem odcházel domů.
Teď tady v podřepu rovnáš věci na posteli. Jsem přímo za tebou, takže z tebe mám jen ty tvé stále ještě mokré vlasy, trochu bílé šíje vyrůstající ze svetru a šustění papíru.

Hučí tu počítač, teď přerušuješ balení a cosi do něj ťukáš. Pak se otáčíš na mě, tváříš se jako profesorka na katedře umění (trhlá, hezká a usměvavá) a upozorňuješ mě, abych si na hlavu neshodil knihy, které jsou nade mnou.
Dívám se, co to vlastně píšeš. Aha, seznam použité literatury. Knihy jdou nazpět do depozitáře, ale kdo je napsal, to je důležité. Možná důležitější, než to, co je tam napsáno. Tvé práci to dodá na vážnosti a tobě na pracovitosti. Obsah a dílo si skoro nikdo nepřečte, ale všichni ti profesoři budou potřebovat vědět, koho cituješ.
Tvá práce se jmenuje Pastorační péče o dlouhodobě nemocné a umírající. "Hezký" název. Ale co je za tím?

Jsi opravdu jako profesorka na katedře, ale tvé ruce jsou ruce sekretářky. Píšeš všema deseti podle pravidel. Bílé prsty bez pěstěných nehtů, laku a podobných zbytečností, jen s prstýnkem na pravém prostředníčku. Prsty, které ti chci pravidelně sebrat a odnést si je domů.
Oddych, konec. Žádná záživná práce to tedy není. Jen ta nesmyslná data o knihách a autorech. Pohled do knihy, pohled na monitor. Ale pokračujme o tobě.
Postava krev a mlíko. Nejsi označitelná slovem štíhlá nebo hubená, ale nejsi ani tlustá ani plnoštíhlá, nebo jak se tomu říká. Jsi hezky stavěná, trochu zaoblená, ale sluší ti to. Jako děvy na Mánesových obrazech. Trochu širší v bocích, ale ne jako hruška, spíš jako láhev od Coca-coly. Jako žena s ideálními proporcemi, které bylo na všech přidáno pět centimetrů.
Objímat tě, to je náruč vyplněná do posledního kousku. Nejsi jako porcelánová panenka z poutě, ani vytáhlá břízka vysoko a daleko. Jsi jako jabloň dobře rostlá a zakořeněná. Ale když se přitulíš nebo se zchoulíš, jsi najednou strašně křehká a zranitelná a mám pocit, že se mi musíš rozplynout. Najednou jsi jak středověká ikona madony. Jsi prostě jako viola. Stejná jak housle, jen o trochu větší a pevnější.

Další kniha hotová. Už zbývá jen jedna. Otáčíš stránky a hledáš ta praštěná data. Až skončíš, vydechni úlevou a otoč se na mě. Řekni mi pár hezkých slov a pokračuj v práci. Já mám ještě co psát.
Hotovo? Tak vidíš, já jsem popsal celou stránku a ty jen pár řádek. Jistě, ty řádky jsou epitafem těch šedesáti stránek vlastně diplomové práce, ale ta moje jedna stránka toho říká mnohem víc.
Teď už začneš balit a skládat do batohu. Jsi jako každá žena. Spousta drobností a věciček na posteli. Nezapomnělas ještě něco? Prohlížíš ještě jednou kancelář, kuchyň i pokoj. Stavíš se nad to ohromné množství věcí a přemýšlíš. Ne, ještě to není všechno. Nějaké další drobosti ze skříně, peněženka, papíry a tak dál.

Když už o tom mluvíme, máš moc hezký pokoj. Velikonoční vajíčka na niti, létajcí slon, postel jak přistávací dráha, sušák s prádlem, růže a dokonce i ten Podběl, který jsem ti dal. A spousta knížek.
C.S.Lewis, Arthur Hailey, duchovní literatura, Mistr Jan Hus, Chelčický... pak čokoláda a další plyšový slon.
Hodně toho skrýváš za svými zdmi? čteš zajímavé věci, až by tomu člověk nevěřil. Co ještě skrýváš, co ještě najdu? Co mi o sobě ještě prozradíš a co bys naopak raději nechala ukrytého? Tak málo toho o tobě vím a tolik bych se chtěl dovědět. Jen nakukuji do labyrintu, kde za každým rohem čeká další a další překvapení.
chtěl bych tě znát jako knihu, ale ty píšeš pořád nové stránky a já jsem přelouskal teprve předmluvu.

A hele, fotky na skříni. Mládí, maminka, sestry, zaměstnání, ....zlobr Schrek... , sestřiny vdavky, nějakej kluk - docela švihák. Máš ráda své přátele a když jim nemůžeš být nablízku, máš je u sebe alespoń takto.

Tak hotovo i u mě. Tři stránky konceptu a dvě strojopisu. Seškrtal jsem všechno, co bylo navíc nebo se sem nehodilo. Asi je to pěkně chaotické, ale jak mám psát usedle a podle pravidel, když myslím na tebe.?
Teď, když to po sobě přepisuju, tak už vím, že se ti do toho batohu všechno vešlo. Vím, že jsi dobře dojela, vím kde jsi všude byla. Měl jsem radost, kdykoliv ses mi ozvala a bál se o tebe, když jsi se neozývala delší dobu. První týden se mi stýskalo, teď už to vysloveně bolí.... ale dost s tím. Tyto stránky jsou o tobě a ne o mně.
Tipů: 14
» 14.02.12
» komentářů: 5
» čteno: 1122(14)
» posláno: 0


» 14.02.2012 - 07:49
Tvůj zajímavý profil mě nasměroval k tvému psaní, díky za počteníčko ranní
» 14.02.2012 - 14:34
dobře se četlo:))
» 17.02.2012 - 11:36
Hodně člověčí, parádní život a suprovej vztah. Čteš se hezky.
» 24.02.2012 - 13:07
ta pasáž o její postavě je úúúúplněěě skvělá, nádherná, napadá mě jen jedno slovo, které se na ni dá použít, a to musím citovat Mary Poppins... Suprkalifragilistikexpialidózní
» 10.03.2012 - 15:59
Není co dodat. Má poklona!

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2021 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.