Mé ženě po sedmi letech

Začal bych tím, že tu fotku, kterou jsem tehdy mobilem udělal, tu mám dodnes. Mobil jsem třikrát vyměnil, ale fotka šla pokaždé se mnou. Už mám ten moderní digitál i s bleskem, ale focení mi stejně moc nejde a nefotím ani tím mobilem. Fotky v něm bych spočítal na prstech jedné ruky, ale te tvoje je mezi nimi.
Vlastně jsi se za těch sedm let skoro nezměnila. Pořád se češeš stejným způsobem a přes občasný experiment s jinou barvou, v podstatě nosíš stále ty stejné narudlé vlasy. I přesto, že máme dvě děti a čekáme třetí, tvé proporce zůstaly stejné, jen dneska už znám každou tvou křivku nazpaměť.

Pořád ještě nasazuješ svůj úsměv, ale teď už není záhadný, už jsem se v něm naučil číst. Také už o něco více mluvíš a nenecháváš mě tolik, abych si jenom domýšlel, co vlastně cítíš nebo chceš. Přesto stále ještě mlčíš častěji a více, než bych si přál.
Za uplynulou dobu byly tvoje ruce častěji ve dřezu s nádobím než na klávesnici počítače, ale nijak je to nepoznamenalo. Snad jen, že na levém prsteníčku přibyl jeden zlatý kroužek a i když ho ještě pořád můžeš sundat, ta rýha ti zůstane do konce života.

Celkem marně dumám, co se vlastně změnilo. Víc jsem tě poznal, to ano, ledacos jsme spolu zažili, přišly děti a ještě přijdou. Také býváš večer víc unavená, už spolu nevedeme ty dlouhé debaty táhnoucí se daleko přes půlnoc, ale v podstatě jsi to pořád ty.
Ty, která jsi sedávala na té rozvrzané židli a která mě milovala i když jsme ještě nevěděli, kde budeme bydlet, co tam budeme dělat a z čeho budeme žít. Ty, která jsi nejprve rodičům oznámila, že se budeš vdávat a až potom jsem se tam jel představit. Ty, která jsi mě v únoru poznala, v březnu se zamilovala, v dubnu přijala mou žádost o ruku, v květnu se zasnoubila a v září se za mě provdala. Inu, dřív nebyl čas...
Provdala ses za mě z lásky. Peníze jsem do manželství nepřinesl, dědictví také ne a kromě sbírky historických zbrojí, trampského náčiní a hromady lega jsem neměl vlastně nic.
Teď po sedmi letech, obklopen kvantem zabalených věcí v krabicích, mohu říci, že jsme si strašně nakřečkovali, ani nevím jak. Doteď netuším, kde se tu vzala ta halda dětského oblečení, botiček, hraček, plyšáků... vůbec netuším, odkud jsou všechny ty bundy, knihy, prádlo, cíchy. Nějak se tu vynořila hora nábytku všeho druhu. Jen to lego si pamatuju. To jsem kupoval dál, ale až teď mi dochází, kolik toho bylo.
Až to budeme všechno nakládat na stěhovací auto, dám si tu práci a udělám z toho docela zajímavou statistiku.

Za sedm let jsme snad trochu zmoudřeli a přibylo nám zodpovědnosti, ale já to pořád vidím před sebou. Pořád v tobě mám tu veselou a lehkomyslnou holku. pořád ti říkám, že jsi puberťačka pořád tě vidím jako tenkrát. Tenkrát jsem ti říkal, že tě budu mít rád takovou, jaká jsi. Dnes mohu dodat, že jsem toho nikdy nelitoval.