Pod imladrijskou hvězdou

Elrohir hodnou chvíli mlčel. Ať se namáhal sebevíc, tak nenalézal vhodná slova, aby jí odpověděl. „Slíbil jsem, že tě strádat nenechám a taky jsem nenechal, ne?“ vypravil ze sebe nakonec. „Jistě!“ dostalo se mu okamžité odpovědi, ze které však čišel sarkasmus. „Nebo snad ano?“ zavrčel na Markétu. „Hovoříš-li o nedostatku, tak toho jsi mě opravdu uchránil! To všechna čest!“ usmála se na něho a v očích se jí pobaveně zalesklo. „To nemůžeš vědět! Jsme svoji jen krátce! Třeba jsem plánoval tě zavřít o chlebu a vodě!“ odsekl naoko naštvaně, ale ve skutečnosti se mu tohle škádlení líbilo. „Pak bys ale dostal víno na dobrou noc!“ bleskla po něm varovným pohledem. „Vskutku?“ zeptal se zvědavě a pobídl koně do cvalu. Potřásla hlavou. „Ne! To bych už neudělala! Snad … jedině kdybys mně ubližoval!“ dodala váhavě. A Elrohir jí věřil. „Kam jsi chtěla vlastně jet?“ Povzdechla si. „Ani nevím … prostě pryč! Co nejdál odsud, víš?“ hlesla tiše a odvrátila se od něho. Elrohira potěšilo, že se o něho pohodlně opřela. „Kdes přišla k meči?“
A je to tady! blesklo jí hlavou. Tuto otázku očekávala od samého začátku. „Nechala jsem si ho ukout u otcových kovářů.“ odpověděla po pravdě. „A proč? Je snad mezi lidskými ženami zvykem vládnout mečem?“ Na okamžik se zamyslela, jak by se asi k tomuto zvyku postavil otec? Dovedla si živě představit ten kyselý výraz, kdyby se o takovýto obyčej mohla opřít! „Ne, to není!“ přiznala lítostivě. Kdyby ano, všechno by bylo mnohem jednodušší! v duchu si posteskla. „Otec z toho nebyl nijak nadšen a když to zjistil, tak se rozzuřil! A před mýma očima nechal můj první meč roztavit!“ Ještě teď ji při té vzpomínce jímala zlost. „Bylo to mistrovské dílo! Lehounký jako pírko a ta čepel ... Kdybys ji jen viděl! Břit bez sebemenší chybičky! Tenhle se mu nemůže rovnat …“ dodala smutně.
Elfský válečník si pomyslel, že takové nadšení by u ní nečekal. Litoval, že jí nemohl vidět do tváře. Najednou ho něco napadlo a on zastavil ušlechtilé zvíře. Hbitě seskočil na zem a pomohl dolů i Markétě, která ho podezíravě pozorovala. Odstoupil od ní a plynule tasil. „Tak se předveď!“ vyzval ji s přimhouřenýma očima.
Markéta měla dojem, že se přeslechla, a že ji šálí zrak. „To myslíš vážně?“ zeptala se přiškrceně. Vzpomněla si totiž, jak ho viděla zápolit s Elladanem a nepochybovala o tom, že se před ním dokonale zesměšní. „Stojím před tebou s tasenou zbraní a ty se mě takhle hloupě ptáš?“ znělo to nevěřícně a pobaveně zároveň. Pevně stiskla rty. „Jen jsem se ujišťovala!“ Vytáhla meč z pouzdra a zaujala obranný postoj. Napadlo ji, že tohle asi nebude ta nejlepší taktika. Viděla přece, jak rychlý je … Jenže na druhou stranu, určitě má větší výdrž i sílu než ona. Myšlenky jí prolétaly hlavou jedna za druhou, jak se pokoušela vymyslet něco, co by jí dalo aspoň jakous takous šanci na duel, který neskončí jeho jasným vítězstvím …
Elrohir pečlivě sledoval každý její pohyb. Bylo mu jasné, že jeho žena je se zbraní obeznámena. Otázkou tedy zůstávalo jen nakolik. Zkusmo po ní sekl, ale ona se zkušeným pohybem vyhnula a obezřetně ustoupila z jeho dosahu. Pousmál se. „Dobrá práce nohou, ale věčně uskakovat nemůžeš!“ upozornil ji téměř vesele, než ji začal zasypávat ranami …
Markéta měla pocit, že už to trvá snad celý den. Cítila, jak jí po spáncích teče pot a paže ji brněla od toho věčného odrážení ran. Dobře věděla, že ji šetří. O to víc ji štvalo, že za celou tu dobu nebyla schopná přejít z obrany do útoku. Elrohir jí prostě nedal šanci. Vždy, když už už to vypadalo, že se jí to podaří, ji zase zahnal do defenzívy. Nakonec, to byla ona, kdo sklonil svoji čepel k zemi. „Vzdávám!“ oznámila udýchaně a očekávala, že Elrohir na ni přestane dotírat, ale mýlila se. Zděšeně sledovala, jak se ostří jeho meče blížilo k jejímu hrdlu. Sluneční paprsky se od něho odrážely … Tak to byly jen řeči, že mi neublíží! prolétlo jí myslí a pokusila se uhnout, ale neměla na to sílu. Unavené svaly odmítly poslušnost. Zavřela oči a odevzdaně očekávala smrtící úder, který ovšem nepřicházel. Pohlédla na svého manžela, který stál jen kousek před ní a mračil se na ni, zatímco se svojí zbraní zlehounka dotýkal jejího krku. „Proč jsi to vzdala?“ zeptal se přísně. Ztěžka polkla. „Protože jsi lepší než já!“ Jen nerada to přiznala. „To ale není důvod!“ oznámil jí chladně. „Když jsem tě chtěl ztrestat za ty byliny, tak ses se mnou prala!“ připomenul jí. „Tak proč ta náhlá změna?“ Zamyslela se. „Já nevím. Třeba jsem unavená! Třeba už nemám sílu k boji!“ nabídla mu chabé vysvětlení.

Kapitola 30

Elrond zamyšleně hleděl z okna na nádvoří a snažil se přijít na to, co se tu dělo. Jeho snacha byla pryč taktéž i jeho prvorozený a on ani neměl potuchy o tom, kam se oba poděli. Byl si jistý, že Glorfindel o tom něco ví, ale ten se nedal přimět k řeči. Když se ho ráno ptal, tak se jen potutelně usmál a pronesl něco o tom, že Elrohir konečně dostal lekci, kterou už dávno zasluhoval. A pak ještě dodal, že si o ně nemá dělat starosti. Starosti! Pche! Vládce Imladris se ušklíbl. Jemu se to mluvilo! On neměl děti, o které by se strachoval pokaždé, když mu zmizí z očí! Před chvílí se vrátil od Elladana, jehož stav se začal zlepšovat. O to víc ho mrzelo, že tu nebyl Elrohir. Ozvalo se zaklepání a vešla Ariana. „Přál jste si mě vidět, pane?“ zeptala se tiše. „Ano!“ otočil se k ní čelem a přísně si ji prohlížel. „Kde je tvá paní?“
Ariana polkla. Její tušení bylo tedy správné. Povolal ji, aby se dozvěděl něco o lady Markétě. „Omlouvám se, pane, ale to vám nemohu říci. Dnes jsem ji ještě ani neviděla!“ přiznala rozpačitě. Nebylo jí právě příjemné oznamovat lordu Elrondovi, že ve svém úkolu selhala. Zamračil se na ni. „Co to má znamenat?! Takhle sloužíš své paní?!“ Uctivě sklonila hlavu. „Odpusťte, pane! Lady Markéta zřejmě odjela brzy ráno … spíše ještě v noci …“ soukala ze sebe pozvolna a s každým dalším slovem si připadala jako hlupák. „ … a lord Elrohir se vydal za ní …“
Elrond šokovaně naslouchal mladší Elfce a měl pocit, že ho snad šálí sluch. Ariana se to snažila podat jemně, ale podstata byla stále stejná. Jeho snacha utekla od svého manžela, jeho syna, a ten se jí teď pokoušel najít, jen Valar vědí kde! „Neslýchané …“ zašeptal bezděky a usedl za svůj stůl. Snad poprvé za svůj dlouhý život nevěděl, co říct, ani co si počít …
Ariana se ustaraně dívala na svého vládce. „Pane?“ odvážila se promluvit. Trhl sebou, jako by ho udeřila. Zřejmě na ni úplně zapomněl! „Ach, ano … ty jsi tu ještě?“ mávl rukou ke dveřím. „Můžeš jít!“ Poklonila se mi a takřka po špičkách odešla.
Tmavovlasý lord počkal, dokud za služebnou nezaklaply dveře, a nalil si pohár vína. Zhluboka se napil. Erestor měl pravdu, když říkal, že s Markétou bude těžké pořízení! Ale zase na druhou stranu, Elrohir se k ní moc hezky nechoval! To musel uznat. Jenže ona si přece nesměla dovolit … Zarazil se. Co ho vlastně tak pohoršovalo? Chvíli o tom přemýšlel. Jako ostatně o všem, co ho zaujalo. Nakonec došel k názoru, že to bylo chování jeho snachy. Její svobodomyslnost. I když někde v hloubi duše si připouštěl, že mu to docela imponuje. A, aby byl upřímný, tak Elrohir by vedle sebe nemohl mít pokornou dívku. Najednou si přál, aby se uměl proměnit v malou mušku a zaletět si za nimi, ať už byli kdekoliv. Něco mu říkalo, že ať se tam již odehrávalo cokoliv, tak to muselo být velmi zajímavé. A on litoval, že to nemůže vidět na vlastní oči. Musel se usmát. Jen doufal, že se jeho syn bude ovládat … „Elronde?“ Ze zamyšlení ho vytrhl Erestorův hlas. „Jak je Elladanovi?“ V jeho šedivých očích se zračila obava. Elrond se na něj konejšivě posmál. „Bude zdráv, neboj! Jen to bude chtít trochu času!“
Tmavovlasý rádce spokojeně přikývl. „To jsem rád! Velmi rád!“ Usedl ke svému stolu a zadíval se na svého přítele a vládce. „A co ostatní?“ Elrond překvapeně pozvedl obočí. Zdá se, že jsi velmi dobře informován!“ Erestor jen přimhouřil oči. „To je má práce!“ ušklíbl se. „A mezi námi dvěma, příteli, Elrohir si to zasloužil! Sice uznávám, že Markétino chování není právě dle etikety, ale Elrohir to také přehnal!“ Elrond se pousmál. „Máš pravdu, Erestore, ale obávám se, co z toho všeho vzejde! Elrohirův temperament v kombinaci s tím jejím by mohl být pěkně nebezpečný! Jen doufám, že jí nic neudělá!“ povzdechl si tiše. „Toho bych se neobával, Elronde! Je sice prchlivý, ale nikdy by neublížil slabšímu! Zvláště ne ženě!“ Erestor rezolutně potřásl hlavou. „Jenže já si nedovedu představit, jak se jí Elrohir omlouvá! Možná i prosí o odpuštění …“ Erestor se zamyslel. „Jistě, bylo by velmi zajímavé a nesmírně poučné to sledovat!“ pronesl pomalu. „A také pochybuji o tom, že Markéta bude nakloněna mu vůbec naslouchat. Spíš bych hádal, že ho pošle i s jeho omluvou ke všem čertům!“ pokračoval Elrond v rozvíjení svých představ. „A on se rozzuří a …“ Oba černovlasí lordi byli tak ponořeni do svých úvah, že si nevšimli Glorfindela, který vešel do pracovny. „Toho bych se nebál! Jasně jsem mu vysvětlil, co ho ode mě čeká, jestli se jeho žena vrátí s monoklem!“