Dopis z Angoulême - 6. část

Když máte v citech pořádný guláš...
» autorka: odettka
Ševelení větru, pohrávající si s lehce nazlátlým listím v korunách couronnských stromů, rušilo zasněnou tmavovlásku pouze nepatrně. Annabelle si doslova vychutnávala jemné odlesky slunečních paprsků rámující její něžný obličejík, vykreslujíc tak na drobném nosíku i několik roztomilých malých pih. Marie by při pohledu na dívčinu bledou pokožku, zohyzděnou těmito nezřetelnými skvrnkami, jistě dávno chytl další z nervových záchvatů; pro tuto chvíli však byla limouxská hraběnka plně zaměstnána jistou důležitou návštěvou v červeném salónku. Bella pochopila madamino významné pomrkávání jako znamení toho, že se charenteský vévoda konečně rozhodl využít milé pohostinnosti paní z Bouvilles, kterou mu, mimochodem, na nedávném plese vyloženě vnutila! Ona sama se raději odmítla zúčastnit tohoto strojeného divadla, ze kterého měla největší požitek právě natěšená Marie, a s výmluvou na malou nevolnost se uchýlila na kamennou lavičku v rohu parku. Zde ve svých jednoduchých domácích šatech ze zelenkavého hedvábí alespoň splývala s okolím a skrytě jako nejkrásnější květinka zámecké zahrádky nyní pokukovala po písčité cestičce, jejíž dokonalý povrch svými atlasovými střevíčky před pár minutami celkem nešetrně pošlapala. Ale ani klokotavý zpěv ptáků nevytrhl půvabnou dívku z roztodivného zadumání, kterým se ubíraly její pomatené myšlenky několik posledních hodin.
Ó ano, pomatené – jelikož příjezd vznešeného pana vévody vyvolával v Belle až příliš živě zasuté vzpomínky na nedávnou slavnost slunovratu. Snažila se všemožně vypudit z hlavy vtíravý obraz muže v rudé masce, ale jeho uhlové oči ji pronásledovaly v těch nejdivočejších snech, jaké si jen její poblouzněná mysl dokázala představit. Překryly dokonce i vybájené příběhy o statečném rytíři z charenteského kraje, kterými se její nezkušené srdce opájelo v dobách strávenými za zdmi pesquiéského kláštera. Jak se mohlo stát, že dokázala v krátké chvilce lehkomyslně vyměnit několikaleté čekání na svého milovaného prince za pár vášnivých okamžiků v objetí tajuplného barda?
Stud ji halil od hlavy až k patě. Vždyť Gaston-Henri byl ten nejgalantnější mladík pod sluncem!
Jistě, Gaston-Henri-Louis-Marie-Camille de Monernie du Charente, jak znělo oficiálně plné jméno okouzlujícího plavovlasého vévody. Přesně tak totiž minulý týden představila vrkající hraběnka de Limoux pod zářivými lustry pohádkového zámku Annabelle ‚jejího Charlese‘…
Poměrně brzy tehdy pochopil, jak moc je kráska znavena oním množstvím štěbetavých hostí v krajkách, z nichž on sám dobrou polovinu vlastně vůbec neznal. S mírnou úklonkou hlavy ji vyzval do strhujícího víru frivolních rytmů farandol, jejichž svižné tempo zapříčinilo, že jí dokonce mírně zrůžověly tváře. Zveselené panstvo, cele zaměstnáno odlehčenými pohyby svých usměvavých tanečních partnerů, ani nestačilo zaregistrovat, že se mezitím nejvýznamnější z nich nenápadně vytratil s rozkošnou tmavovláskou v šedostříbrném.
Vyšli na terasu bez jediného slůvka, teprve zde jí Gaston-Henri mile nabídl rámě. Bella cudně klopila řasy a tak téměř nepostřehla, že jí vévoda podává sklenku perlivého vína, které se zmocnil u jednoho z právě procházejících služebníků. S menším zaváháním přijala a než se nadála, již sestupovali po rozlehlém schodišti k nedaleké aleji, osvětlené jen decentním pomrkáváním prskajících loučí.
V hřejivých záblescích plamenů vypadali jako dva tajní spiklenci, kteří si dali milostnou schůzku mezi jinak neproniknutelnými větvemi habrů, daleko od zvídavých očí nudících se aristokratů. Občas narazili na lehce zadýchané dvojice v dosti výmluvných pózách, skrývající se ve stínech nevysokých stromů; krom drtícího se písku pod jejich podpatky však ticho večera narušovaly pouze táhlé tóny smyčců z tanečního sálu.
Zastavili u bublajícího sloupu vodotrysku, který obklopovalo deset menších, tryskajících do výšky bělostné oblouky pěnivé vody a spadajících zpět do oválného bazénku. Bella zcela bezmyšlenkovitě ponořila prstíky do studivého proudu, vzápětí ucukla před pichlavou bolestí chladu a nechtěně pocákala zlatavý kabátec pana vévody.
„Ach, promiňte…“ zašeptala, zrudlá rozpaky.
Gaston-Henri se v duchu pousmál – tak nevinná a zároveň miloučká, když se rdí. Přemýšlel, jak asi chutnají její růžové rtíky. Toužil je okusit…
„Pane de Charente?“
Stříbřité panenky rozšířené překvapením.
Zaklonil hlavu a raději si založil ruce za záda. To bude tvrdý oříšek.
„Ano, má lásko?“
Ustoupila o pár kroků.
„Řekněte mi něco o sobě…“
Gaston-Henri pohotově smazal nespokojenou vrásku v koutku úst, která se předtím krátce objevila dík těžko potlačovanému vzrušení. Ovládl se.
Bella naivně doufala, že se snad dozví, proč před ní vévoda skrýval své skutečné jméno. Charles?
„Drahoušku, tady jste,“ pokárala hraběnka zasněnou Bellu. Ta ihned sklouzla ze svých vzdušných zámků zpátky na zem.
Nic nechápala. To už Gaston-Henri odjel?
„Ano, Marie?“
Rozpustilého vévodu spatřila postávat na cestičce pod voňavými akáty. V bílém obleku a s pozlacenou hůlkou v ruce vypadal jako kavalír z dámských románků.
„Pan de Charente by si s vámi přál mluvit, Annabelle,“ polkla hraběnka. „O samotě,“ dodala šeptem.
„Děje se něco?“
Hedvábí zašustilo, když se kráska ladně postavila. Pokynula mladému Gaston-Henrimu. Než stačil přitančit až k ní, madame to nevydržela.
„Totiž…,“ zakuckala se dojetím. „Pan vévoda právě požádal o vaši ruku.“

„Co budeš dělat, Oli?“
Na Didierovu jasně položenou otázku pokrčil mladík nerozhodně rameny. Na Charentově plese se zdržel podstatně déle než bylo pro jeho původní plán bezpodmínečně nutné, nic nového přitom bohužel nezjistil a navíc ho málem odhalil věčně podezíravý kapitán LeClerc. Neměl toho úlisného patolízala rád a ještě teď si spílal za to, že se ho včas nezbavil. Jedině on byl příčinou jeho výsostného pádu, Gaston-Henri se jenom vezl.
Skrze šumění dopadající vody zaslechl jeho tichý podmanivý hlas, kterým probourával křehkou zeď dívčiny nedůvěry. Postupně mu dovolila, aby ji objal, laskal její havraní kadeře, zatímco ona bezděčně vdechovala šeříkovou vůni jeho saténové vesty. Podléhala jeho podmanivému kouzlu. Nepříčetný Olivier měl co dělat, aby nevyletěl z habříkového hájku a neskolil Gase jedinou ranou jako prašivého psa, kterým podle jeho názoru ostatně byl. Jenže kdo by pak očistil jeho jméno?
Park se náhle otřásl několika tlumenými výbuchy. Proud barevného světla ozářil noční oblohu, přičemž rudé a bělavé světlice vykreslovaly na ztmavlém nebi fascinující ornamenty. Ohňostroj!
Oslepen záblesky ani nezaznamenal, že dvojice už dávno odešla. Pod klenbou křížících se vodotrysků se na hladině zurčícího bazénku míhaly odlesky skvostných pruhů a různorodých kol. Cítil se prázdný.
„Oli?“
Stiskl rty.
„Povím jí pravdu.“
Tipů: 6
» 11.02.12
» komentářů: 3
» čteno: 644(4)
» posláno: 0
Ze sbírky: Dopis z Angoulême


» 11.02.2012 - 22:32
Jupííí! Konečně nový díl! A moc povedený :-)
» 12.02.2012 - 12:28
NÁDHERA!!!!!!!!!!!!
» 12.02.2012 - 19:50
Díky, dámy :)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2021 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.