V duši neklid a obloha je šedožlutá

V duši neklid
a obloha je šedožlutá...
To na východě zimně svítá
a přikrývka odkopnutá
vzpomíná na teplo Tvého těla.
Jako by nocí dravá bouře
zdejším krajem proletěla...

Polámané touhy teď v mysli hromadí se
v nafoukaných závějích Tvých vlasů.
Rád bych byl z těch, co všechno vědí,
leč nejsem, tak na obloze hledám spásu,
však jen žlutá šeď je mi odpovědí.

Už se mi pletou písmena,
toužím, bys byla schoulena
v poduškách mého lůžka,
kde naší lásky bůžka
spolu bychom vzývali.
Však mohu Ti jen vzkázat do dáli:
Jsi moje radost hedvábná,
jsi moje mina nášlapná,
když v duchu dotknu se Tě,
exploduješ uvnitř mého těla.
Jako by žhavá jiskra
teď mnou dravě proletěla
ze slabin až do kořínků vlasů.

Rád dočkal bych se brzo
oněch slastných časů,
kdy každé ráno
přivítáme spolu nový den,
kdy nebude to jenom pouhý sen.