Pod imladrijskou hvězdou

Elrohir se nemohl nepousmát nad její upřímností. „A na to jsi přišla jak?“ otázal se jí, aniž by pustil její dlaň. „Protože jsem si myslela, že to mezi námi může fungovat …“ zašeptala zahanbeně. „A teď už si to nemyslíš?“ Volnou rukou jí pozvedl tvář, aby do ní viděl. Všiml si lehce nateklého rtu. Památka na jeho pádnou ruku. Hluboce se styděl sám před sebou. „Ne!“ odvětila rezolutně. „Proč ne?“ Její jistota ho zasáhla přímo do srdce. „Protože jsi to všechno zkazil!“ vmetla mu do tváře bez váhání. Na její obvinění mohl říct jen jednu jedinou věc. „Odpusť mi, Markétko!“ Sám nevěděl, proč ji už podruhé oslovil zdrobnělinou jejího jména. Snad proto, že se mu líbilo, jak to zní. „Vrať se se mnou domů a já ti slibuji, že už se to nikdy nebude opakovat!“ Hodnou chvíli mlčela, než promluvila. „A co se nebude opakovat? To, že mě bezdůvodně udeříš? Či snad to, že mě veřejně ponížíš?“ pronesla ledově. Obojí ho zasáhlo přesněji, než kdy kterýkoliv nepřátelský šíp. „Ani jedno!“ slíbil jí ihned.
Markéta nevěděla, co si má o jeho slibu myslet. Tolik by mu chtěla věřit, ale nemohla. Dobře si pamatovala zuřivost, se kterou ji v noci obvinil … Zarazila se. Z čeho vlastně? „Proč jsi se v noci ke mně tak choval?“ zeptala se ho chladně. „Přepadli nás muži v barvách tvého otce! Myslel jsem, žes o tom útoku věděla!“ odpověděl prostě a jí se málem zastavilo srdce. „Och, bohové …“ vydechla šokovaně. „Já jsem o tom ale nevěděla! To ti přísa …“ Elrohir ji přerušil. „Vím! Byl jsem hlupák!“ přiznal bez ostychu. Zírala na svého muže s pootevřenými ústy a snažila se pochopit, co se od něho právě dozvěděla. Vlastní otec ji vehnal do sňatku s tímto Elfem a tvrdil jí, že je to jediná možnost, jak se vyhnout otevřené válce. A ona se podvolila, sice ne poslušně a pokorně, jak se na milující dceru slušelo, ale nakonec přece jen udělala, co chtěl. A ten samý otec teď poslal svoje muže, aby zabili jejího manžela! A švagra! dodala vzápětí. Copak ho ani na okamžik nenapadlo, jak by s ní Elfové po takové zradě naložili?! Obětoval mě! blesklo jí hlavou. To poznání ji zasáhlo jako blesk z čistého nebe. Cítila, jak se jí oči plní slzami …
Elrohir neodolal, objal ji a zlehka k sobě přitiskl. K jeho údivu se nijak nebránila a dokonce se k němu i přitiskla. Položila si hlavu na jeho hruď a tiše plakala. Nevěděl, co říct, tak ji jen hladil po vlasech a držel v náručí. Bylo to nečekaně příjemné … Uvědomil si, jak je jeho žena drobná. Děsilo ho to a současně ho to naplňovalo pocitem obrovské síly a moci. Po chvíli se uklidnila, nejistě k němu vzhlédla a trochu popotáhla. „Pojedeme domů!“ řekl nekompromisně a ona přikývla. Bez námahy ji vysadil na svého oře, vyhoupl se za ni a pobídl ho ke klusu. „Počkej!“ protestovala Markéta a snažila se vymanit mu z náručí. „Co Amanta?“ Elrohir se jen pousmál. „Půjde sama za námi, neboj!“ Nedůvěřivě se po ní ohlédla a kupodivu Amanta se poslušně vydala za nimi. „Ale co moje sedlo a ostatní věci?“ Markéta se nechtěla jen tak vzdát. „Vzal je čert! Je nejvyšší čas, abys vyměnila garderobu! Imladris má úplně jiné barvy, pokud sis toho ještě nevšimla, ženo!“
Markétu jeho prohlášení zaskočilo. Vždyť před nedávnem ji skorem vyhnal a teď dokonce chce, aby nosila barvy jeho říše! „Nerozumím ti!“ přiznala rozpačitě. „A mateš mě!“ dodala vyčítavě. „Začneme úplně znovu, souhlasíš?“ Elrohir jí vtiskl polibek do vlasů. „Jak si přeješ!“ hlesla tiše, ale on se zachmuřil. „Nejde jen o mně, Markéto, i ty k tomu máš, co říct, ne?“
Elrohir měl co dělat, aby skryl své zklamání. Jenže, co od ní čekal? Měl štěstí, že s ním vůbec jede zpátky do Imladris. Neskákala radostí, ale ani nijak zvlášť neprotestovala. Pravdou ovšem bylo, že neměla moc na výběr a nejspíš si to uvědomovala. Hodil po ní snubním prstenem, ale to ještě neznamenalo zrušení jejich svazku. A oba to zcela jistě věděli. Sice to hodně vypovídalo o jejich vztahu, ale přesto spolu byli svázáni do konce života.
Markétu zarazil smutek v jeho hlase. Pohnula se, aby se mohla otočit, ale sevřel ji trochu pevněji. „Spadneš!“ napomenul ji. Nedbala jeho varování a povedlo se jí natočit tak, aby na něj viděla. Chvíli si to prohlížela. „Já … moc bych chtěla, ale bojím se, rozumíš?“ špitla a uhnula očima. „Ještě jednu šanci, poslední, víc po tobě nechci!“ Neznělo to zrovna jako zoufalá prosba, ale ani jako přísný rozkaz. Povzdechla si. „Dobře, ale už mi nikdy neponižuj, ano? Nechci, abys se mnou takhle zacházel!“ Pokýval hlavou. „Už jsem ti slíbil, že se to nebude opakovat!“ Na to neměla co říct. „Ještě nikdy jsem neporušil dané slovo!“ dodal trochu dotčeně. „Ale ano, porušil jsi!“
Elfský princ sebou trhl. „Cože?!“ vyštěkl na ni. „Porušil jsi dané slovo!“ zopakovala neochvějně. Elrohir neměl ani tušení, o čem to mluví. „Zpochybňuješ moji čest?“ otázal se jí pomalu. „Nerozuměl jsi mi? Ano. Něco jsi slíbil, dokonce před svědky a pak jsi to porušil!“ sdělila mu studeně. „Kdy?“ zeptal se nechápavě. „Při naší svatbě, vzpomínáš?“