Víla z Bretaně - 14. část

Když rytíři pláčou...
» autorka: odettka
Skotská vysočina, 1483

Duncanův Arab se vlekl z posledních sil; i znavený jezdec se povážlivě pohupoval sem a tam, přesto stále pevnou rukou přidržoval otěže frkajícího hřebce. Prudké trhnutí a jediným pohybem přikoval ohnivého plnokrevníka na místě. Mladík po rytířově pravici překvapeně zavzdychal.
„Děje se něco, Duncane?“
Tázaný přiložil prst k ústům, v neblahé předtuše zaostřil před sebe. Ne snad, že by měl bůhvíjaký strach, ale potulných lapků a otrlých vrahounů se v poslední letech na vysočině nebývale urodilo. Pakáž, která otravovala vzduch, ale i samotný život poctivých lidí.
„Asi se mi něco zdálo,“ prohodil zamyšleně. Kupodivu nespouštěl oči z tmavnoucího obzoru. Slunce v této roční době totiž poměrně rychle zapadalo a on rozhodně neměl v úmyslu cestovat v noci. Už aby byli u hranice…
„Jen klid, brachu,“ zahalekal rytířův druh smířlivě. „Za chvilku jsme doma.“
„Cole má pravdu,“ přisvědčil druhý muž z Duncanova doprovodu. „Abigail nás jistě očekává.“
Sice přikývl, ale podivný neklid již zatnul své drápky.
„Neříkal jsem to?“ zasmál se vesele ten, co mu říkali Cole.
„Asi už z toho všeho blázním,“ přisvědčil strachující se laird a raději pobídl Díola do klusu.
„No tak nezdržuj. Copak nevidíš, jak se Nathan na tu svou křepeličku těší?“
Světlovlasý hejsek, který se do této chvíle držel stranou, v odpověď pouze přidrzle zkřivil obličej.
„Závidíš,“ pitvořil se potěšeně.
Cole však nezůstával nic dlužen.
„Jsem jenom zvědavý, jak to vysvětlíš Abigailině manželovi? Ten asi nebude rád, že spíš s jeho krásnou ženuškou,“ popichoval pobledlého Nata.
„O to se nestarej,“ prskl plavovlasý nakvašeně.
„Já tě naprosto chápu,“ nedal se zastavit rozjetý Cole. „Jak je to staré pořekadlo? Stará postel nerezaví?“
„Že to říkáš zrovna ty…“
Duncan MacPherson, Cole MacManus a Nathaniel MacArlain – největší proutníci kraje, kteří nenechali v poklidu jedinou možnou sukni. Zkazky o jejich milostných dobrodružstvích si špitalo i upjaté dvořanstvo Richardova dvora. Pravdou sice zůstávalo, že to Duncan se svými přáteli netáhl jako dřív (prý mu uloudila srdce malá víla z Bretaně), to však neznamenalo, že by se přátelé přestali stýkat. Zkrátka se drželi hesla: ‚Jeden z kola ven, zbude víc pro ostatní.‘
Abigail Corleyová, půvabná tmavovláska, byla dávnou láskou mladého Nathana. Pak se ale provdala a se svým nynějším mužem žila v poklidném manželství s kupou poněkud baculatých, ale jinak vcelku roztomilých dětí. Pokořený Nathaniel tehdy propil dvě noci – ne snad zoufalstvím nad ztracenou láskou, nýbrž zlostí, že mu jeho milenku odloudil obyčejný kupčík! Ještě ten večer zapomněl na svůj žal v náručí ochotné děvečky. Ach, ta láska…
Na pošmourném podkladu podvečerního nebe se až příliš zřetelně rýsovalo jasné světlo. Co to?
„ Hoří!“
Zpřetrhaná nit vzpomínek. Bretaň. Oheň. Ysobel.
Tichý výkřik do tmy.
A ohlušující ryk raněného zvířete.
„Abigail!“
S šíleným řevem zaryl zoufalý blonďák stříbrné ostruhy do boku hnědého hřebce – své věrné v patách.
„Nate…“
Duncan až příliš dobře chápal jeho vzteklou bezmoc. Pozdě.
Arlain seskočil z koně a vrhl se vstříc hořícímu domu. Zčernalé trámy již začaly povolovat, kouř nepříjemně štípal do očí a dusil vysušené hrdlo.
Hospodářství Corleyových se nacházelo na hranicích panství MacPhersonů. Když před půl rokem odjížděl mladý laird společně se svými přáteli hájit zájmy nového pána Richarda Lancasterského do Irska, rodinné sídlo i s okolními statky svěřil v dobré víře do správy strýci Roderickovi a bratru Seanovi. Tak proč tu najednou nikdo není?
Kuckající Nathan se konečně vymotal z hořícího labyrintu, vzápětí ho milostivě uvítala matička zem. S ukňouraným balíčkem na svých prsou jektal pořád do kola jedinou větu: „Je mrtvá.“
Duncan neváhal.
„Musíme dál,“ rozhodl.
Cole jen nevěřícně zamrkal.
„Ty chceš jet teď – v noci?“
„A chceš snad čekat, až nás tady taky někdo zapíchne?“ vrátil mu obratem.
MacManus pohotově uchopil poplakávající děcko do náruče.
„Postarám se o něj.“
Vyhoupl se na koně a tryskem zamířil k MacPhersonově tvrzi.
„Co se to děje, Duncane?“ zamumlal Nat sklesle. „V jaké době to vlastně žijeme?“
Laird místo odpovědi trhl opratěmi. Cora čeká!
Tipů: 8
» 06.02.12
» komentářů: 2
» čteno: 545(7)
» posláno: 0
Ze sbírky: Víla z Bretaně


» 06.02.2012 - 22:10
Připomnělo mi to Pohodu od Kabátů :-)
A těším se na pokračování ;-)
» 07.02.2012 - 13:00
Fíha!! Pěkné :) Chci další díl :)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
online
1 skrytých [1]


© 2011 - 2020 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.