Pod imladrijskou hvězdou

Markéta neměla ani tušení, jak dlouho už je na cestě. Zprvu to šlo dost pomalu, ale jakmile se rozednilo, už to bylo mnohem lepší. Sluneční paprsky úspěšně zahnaly ranní chlad a Amanta si očividně užívala projížďku. Kdybys jen věděla, co nevíš! pomyslela si Markéta smutně. Tohle nebyl žádný výlet, tady šlo o život! A to nijak nepřeháněla! Nechtěla si ani představit, co by s ní bylo, kdyby ji chytili! Bylo jí jasné, že Elrohir by si to pěkně vychutnal. Nevěděla sice, z čeho ji vinil, ale ještě k tomu přidala útěk, a byla si jistá, že tohle by žádný manžel nenechal bez trestu. Ne! rozhodla se. Nesmí ji najít! Prostě nesmí! A taky nenajde! přísahala si v duchu. Přestala se zabývat chmurnými myšlenkami a raději se začala rozhlížet kolem sebe. Krajina tu byla vskutku nádherná. Markéta odmalička milovala přírodu, snad proto, že vyrůstala ve městě a moc se ven nedostávala. Škoda, že musím pryč! blesklo jí hlavou. Jenže k čemu je krásné pozlátko, když ji její manžel nenávidí? A ona ani neví za co! Jen se snažila pomoct! Nechápavě potřásla hlavou. Třeba byl jen v šoku! napadlo ji. Možná jsem měla ještě počkat! Ne! Řekl jí, ať vypadne a hrozil, že ji pošle zpátky k otci! Tohle dělat neměl! V očích ji zase začaly pálit slzy. To nebylo spravedlivé! Tolik se snažila a přesto to bylo k ničemu! A nejhorší na tom bylo, že si myslela, že by jim to mohlo s Elrohirem klapat! Jak jsem byla hloupá! Jak jsem mu mohla věřit? Jenom proto, že byl jednou milý! Vzlykla, ale pak se silou vůle opět ovládla. Ne, nesmím na to myslet! Život jde dál! A ona má teď šanci začít úplně znova! Nikdo jí už nebude nic nařizovat nebo přikazovat! Bude to nádhera! snažila se přesvědčit sama sebe. Ponořena v tyto úvahy dojela až k široké řece. Tak a kudy teď? Nakonec se rozhodla, že ji přebrodí, a to se jí i jistými nesnázemi podařilo. Když se však dostala na druhý břeh, byla pěkně zmáčená. V mžiku ji roztřásla zima. Kolem poledního dojela do menšího údolí, kterým protékal malý potok. Usoudila, že si tady může dopřát chvilku oddechu. Odsedlala Amantu a nechala ji volně popásat. Pak si svlékla si plášť i koženou vestu, kterou do něj zabalila. Celý ten balík odložila na břeh a osvěžila se chladivou vodou. Už to opravdu potřebovala jako sůl. Znovu se oblékla a zhluboka se nadechla. Jsem volná! pomyslela si. Opodál si všimla statné jabloně, jejíž větve byly obtěžkány rudými jablky. V ústech se jí okamžitě začaly sbíhat sliny. Neváhala ani okamžik, nešikovně se vydrápala do koruny stromu a s chutí ochutnala šťavnaté plody. Ještě nikdy jí jablka tak nechutnala!
Elrohir zatajil dech, když ji konečně spatřil. Seděla vysoko ve větvích a spokojeně chroupala jablíčka. Hledal ji už od časného rána, ale bez úspěchu. Teprve za dlouhou dobu narazil na její stopu. Ta ho dovedla až sem. Zůstal skryt ve stínu lesíka a prohlížel si ji. Vypadala tak šťastně a … Na okamžik zvažoval, že ji prostě nechá odejít, ale pak si to rozmyslel. Proč by nemohla být šťastná se mnou?! Kdyby chtěla, tak by ji na ty stromy i vysazoval! „Markétko!“ zavolal polohlasně a vyšel ze stínu.
Markéta sebou trhla, až málem spadla dolů. Nakonec se přece jen chytila kmene a mlčky si prohlížela Elrohira, který stál pod její jabloní. „Pojď dolů!“ Polkla. „Ne! Je mi tady dobře!“ pronesla umíněně. Věděla, že její odpor nemá smysl, ale nijak netoužila dostat se mu do rukou tak brzy. „Neblázni a pojď sem! Nic ti neudělám!“ dodal, jako by odhadl, na co myslí. „Slibuješ?“ zeptala se tiše. Přikývl. Chvíli o jeho slibu přemýšlela a pak začala opatrně slézat.
Elrohir kousek poodstoupil, aby měla dost místa. Zanedlouho stanula na zemi a vyzývavě na něho hleděla. „Pojedeme domů!“ řekl a hvízdl na svého oře, který se k nim hned přiklusal. „Nikam nejedu!“ odsekla ostře. Otočil se k ní. „Probereme to v Imladris, ano?“ navrhl klidně. „Není co probírat!“ Markéta hrdě zvedla hlavu. „Nech toho!“ sykl na ni, ale hodně mu chybělo do jeho obvyklého panovačného tónu. „Nenechám! Už nejsem tvoje žena, tak mi nemáš právo rozkazovat!“ Markéta si založila ruce na prsou. „Tak proč sis nechala ten prsten, co?“ otázal se jí s pohledem upřeným na její ruku. Okamžitě ji schovala za záda. Přistoupil k ní, jemně ji uchopil za rameno a přitáhl si její dlaň k ústům. „Tak pověz, proč?“ Jemně ji políbil ruku. „Protože jsem hloupá husa …“ zazněla její smutná odpověď.