"Jarní báseň"

Toho rána ležela jsem v trávě,
toho rána byla ještě rosa,
toho rána byla sem promočená,
byla mi kosa.

Toho rána, kdy paprsky se probouzely,
toho rána já přemýšlela jsem,
toho rána pak Slunce říkalo mi,
vstávej, je tu nový den.

Toho rána já slyšela ptáky zpívat,
toho rána já viděla včelí roj,
toho rána začala jsem den vítat,
vyhlásila jsem Slunci boj.

Toho rána nechtělo se mi ničeho,
toho rána byla jsem unavená,
toho rána, kdy Slunce do očí mi svítilo,
byla jsem nešťastná.

Toho rána měla jsem ho před sebou,
toho rána zněl mi v uších jeho hlas,
toho rána chtěla jsem ho políbit,
nevnímat ten čas.

Toho rána ale bylo všechno jiný,
toho rána já byla sama,
toho rána, on byl cizí
a já se bála.

Toho rána myslela jsem na včerejší večer,
toho rána chtěla jsem to vzít zpět,
toho rána slavík smutně brečel,
a já měla na všechno jen vztek.

Toho rána žalovala jsem Bohu,
toho rána nechápala jsem,
toho rána připadala si jak oběť,
v tom snu prokletém.

Toho rána věděla jsem jen jedno,
toho rána jsem v hlavě jasno měla,
toho rána on byl peklo,
a já zatracena.

Toho rána nechtěla jsem nic jiného,
toho rána chtěla jsem být s ním,
toho rána pro mě bídného,
věděla jsem, že ho miluji.

Toho rána pak jsem vstala,
toho rána rozhodla se v čin,
toho rána za ním pospíchala,
v naději, že ho dohoním.

Toho rána řekl, že mi odpouští,
toho rána začal nový svět,
toho rána byla jsem jak tonoucí,
jež si zachránila krk.

Toho rána věděla jsem,
toho rána byla jsem s ním,
toho rána se splnil sen,
jenž život naplní.