Svatý grál

Na zdivočelém lůžku
krajina bitevní,
dvě nehybné postavy,
co bratři pokrevní,
v klidu oddanosti
objaty tu leží,
tichý plamen svíce
klid jejich těl střeží.

Na lůžku bojem rozrytém
krajina k večeru se kloní,
však bez pachuti smrti,
ona pravou láskou voní.
Znavená těla milenců
šerem oddychují,
vystoupavše do oblak
vesmírem svým plují.

Zdolány byly dráhy drah,
bod za bodem dobyt ztečí,
medové poupě slastí vzplálo
a zlatý pramen v křeči
prýštil si a hřál,
když v záplavě života
muž ztratil svoji sílu.
Tehdy dosaženo bylo
všech vytyčených cílů.

Není snad větší touhy člověčí,
než prožít krásnou lásku,
v přívalu citů a tělních šťav
být loutkou na provázku,
na chvíli povznést se
nad zmary, bolesti a žal.
Do náruče něžné navěky se schoulit,
v ní najít svatý grál.