O štěstí

O štestí

Měl jsem štěstí. Narodil jsem se. Narodil jsem se a někdo byl rád. Někdo byl rád a staral se o mne. Staral se o mne a měl radost. Měl radost, že hezky papám a rostu. Rostl jsem, papal a učil se. Učil jsem se, protože ten, kdo mne měl rád, to chtěl. Chtěl, abych uměl to, co umí on. On uměl to, co jej naučil ten, kdo jej měl rád. Měl jej rád, protože se mu narodil. Narodil se mu,protože měl štěstí.
Ne každý, kdo se narodí je, bohužel, vítán. Ale pokud je vítán a má jej někdo rád, má štěstí. Má tolik štěstí, že jej může rozdávat. Také to dělá. Okolí je šťastné jeho štěstím a on je rozdává. Rozdává je plnými hrstmi svých maličkých ručiček. Ti, kteří jej milují, jsou šťastni. Človíček rozdává. Rozdává něco s čím se narodil a čeho má mnoho. Je toho tolik, že to nejde změřit. Každý faldík, zoubek, šišlavé slůvko či usměv vyvolává v těch, kdo jej milují, pocity, které nelze asi jinak nazvat než štěstí.
Človíček roste. Človíček bohužel roste. S růstem jsou vždy spojeny problémy. Problémy jsou nepřítelem štěstí. Bolení bříška, první zuby, dětské nemoci a mnoho dalšího dokáží ubrat ze štěstí, které človíček rozdal, veliký kus. Tedy někdy. Pokud človíčkovo okolí má dost štěstí, problémy zmizí a společné štěstí je každým problémem posíleno. Pokud to tak není, stává se, že štěstí ubývá. Človíčkovi ne, ten má své štěstí stále. Je na jeho okolí, zda je schopno si jej od človíčka brát, nebo ne.
Človíček se narodil a měl neomezené štěstí. Rozdával je. Rozdával je plnými hrstmi svých malinkých ručiček. Rozdával je všem. Někdo si štěstí vzal, někdo ne. Na světě je spousta štěstí. Jen je, myslím, třeba si jej umět vzít. Vzít si je a pěstovat, rozdávat je. Dávat je někomu, aby mohlo růst, když si je vezme. Štěstí roste v srdci, nemá nic společného s mozkem. Roste v srdci človíčka, který se zrovna narodil. protože měl štěstí.