Touha

Jedna archivní maličkost
» autor: vavaoko
Touha.

Jdu. Na zádech bágl a v srdci touhu. Tedˇ, tři kiláky od vsi s nádražím, už sotva pletu nohama. Jsem stahanej jak drožkářskej kůň. Chybí mi trénink a taky ona. Sedám si na pařez u cesty. Trochu přestalo sněžit a tak se rozhlížím.
Dole v údolí ještě vidím mezi stromy pár chalup vesnice. Odsud, z kraje lesa. Pak už neuvidim nic, než skály a stromy. Bude to pěknej horor, v tomhle počasí, až odbočím ze silnice na stezku ke kempu. Dobrýho půl metru sněhu. Ale co. Už bylo hůř. A v boudě na mě čeká ona. Už tři týdny jsem neměl šanci ji vzít do rukou, polaskat se s ní, přivonět…
„Klídek. Vydržels tak dlouho, tak se zvedni a vyraž,“ říkám si, vstávám z pařezu a jdu. Po pulce kiláčku silnice zahýbá doprava a já doleva. Skoro neviditelná stezka mě vede do stále prudšího kopce a hlouběji do lesa. Znám to tu. Je to, sice delší ale v zimě jediná cesta ke kempu. Nejsem zas takovej cvok, abych lezl kolem vody po namrzlých skalách. Vím o pár frajerech, co top zkusili. Zimní koupel v řece. To bylo to nejpříjemnější, co je potkalo. Takže jdu. Mám toho tak akorát.
Vysokej sníh, ostrej vítr, co tady, na kopci, začal foukat… Ale už vršek kopce prosvítá mezi stromy. Už tam skoro jsem. Pak dlouhej sešup dolů k vodě. Na vrcholu kopce si sedám na padlý strom, pořádně utahuju řemínky na báglu, abych nic neztratil a chvíli nabírám dech.
Náhodou. Viděl jsem to hůř, když jsem lezl z vlaku, a slyšel od lidí, co taky přijeli, co je tu sněhu. Ten sešup zmáknu…
Bylo to zatraceně rychlý. Chvíli na nohách, chvíli po zadku, ale jsem ok dole. Jdu kolem řeky ke kempu a těším se až ji uvidím. Nebudu chvátat. V pohodě si v boudě zatopím a udělám pohodlí. A pak…
Stejně jsem frajer. Na Nový rok jsem se s kamarády vsadil, tady na tom místě, že přestanu kouřit. Že tu nechám cigára a jiný si nekoupím. Také nekoupil. Sedim na lavici. Je tu teplo. Dívám se oknem na řeku a padající sníh. V prstech žmoulám vysněnou cigaretu a nějak.ani nemám chuť, si zapálit. Pardi přijedou až zítra. Tak bych si moh dát šluka, ale prostě nějak nemám chuť. Něco jím. Potom vylézám na bidlo a balím se do spacáku. Koukám s okna na řeku. Je krásná. Jako nevěsta. Měsíc Na ni svítí a ona je krásná. Temná, až černá. S bílými, ledovými krajkami kolem břehů a závojem z padajícího sněhu. Mám to tu rád. Na stole, v misce s vodou, skomírá zbytek svíčky. Zapínám zip spacáku až nahoru a pomalu usínám. Řeka mi zpívá tu nejstarší ukolébavku na světě.
Tipů: 20
» 07.02.12
» komentářů: 10
» čteno: 611(20)
» posláno: 0


» 07.02.2012 - 11:28
Musí tam být nádherně:)))Pěkný příběh!!
» 07.02.2012 - 12:14
nu to jsou ta kouzla přírody.. dokonalá kouzla..
» 08.02.2012 - 10:45
Jo. Je tam krásně. Děkuji za komentář
» 16.02.2012 - 21:11
Ano, a šťastlivý ten, kdo ta kouzla umí vidět. :)
» 03.03.2012 - 10:02
připomněla mi loňskou cestu a pohled na hvězdy ze spacáku,ty bys jednoho i rozbrečel:-)))
» 03.03.2012 - 12:06
divoženka1: Já to mám také strašně rád.Dík
» 04.10.2017 - 18:09
ST.
» 19.03.2018 - 14:55
nádhera, jsem rád, že jsem si to mohl přečíst.

ST nevěstě řece
» 19.03.2018 - 22:32
Emma Wallace: Děkuju.
» 19.03.2018 - 22:32
Kajuta: Moc děkuju.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Savec | Následující: O štěstí

© 2011 - 2020 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.