Pod imladrijskou hvězdou

Elrohir toho už moc nenaspal. Sice se na chvíli natáhl, ale jednak se mu bolestivě ozývaly rány a také stále musel myslet na Markétu. Ještě několikrát se převalil, ale pak se s povzdechem zvedl. Opatrně se opláchl a s menšími potížemi se oblékl. Větší potíže však nastaly, když se chtěl učesat, ale i to nakonec zvládl. Polohlasně u toho sakroval, ale výsledek ho celkem uspokojil. Zašel do zahrady, kde vybral bílou růži, na které se ještě třpytily kapky rosy. Ano, ta bude ta pravá! pomyslel si spokojeně. Šikovně ji ulomil a zamířil rovnou do komnat své ženy. Nejprve tam chtěl vejít spojovacími dveřmi, ale pak se rozhodl pro vstup z chodby. Zaklepal a nervózně čekal na její odpověď. Ta však nepřicházela. Zamračil se a zabušil silněji. „Markéto? To jsem já! Mohu vstoupit?“ zavolal polohlasně, ale stále nic. Otevřel dveře a vstoupil. Rozhlédl se po předpokoji, ale nikoho tam neviděl. Jen na pohovce ležel košíček s ručními pracemi. Prošel do její ložnice a zastavil se až u lůžka. Pod pokrývkou se rýsovala ležící postava. „Markétko …“ zašeptal a zlehka ji pohladil po rameni. Bylo to divné … takové nějaké moc měkké … jako by to ani nebylo lidské tělo! Prudce odhodil deku stranou a ztuhl. To, co považoval za spící Markétu, byly jen umně poskládané polštáře a podušky. Nevěřícně po nich přejel prsty … To není možné! Třeba šla jenom na procházku! blesklo mu hlavou, ale dobře věděl, že je to hloupost. Kdyby si jen vyšla ven, tak by přece neustlala postel takhle! Pomalu mu docházelo, že Markéta odešla … že ho opustila! Ta myšlenka byla neskutečná! Nikdy by ho nenapadlo, že by se jemu tohle někdy mohlo stát! Ženy přece opouštěly jen neduživce, ne chlapy jako on! Kromě neduživců ale opouštějí i hlupáky! řekl mu jeho vnitřní hlas nemilosrdně. Nezbylo mu nic jiného, než s tím souhlasit. Jeho ego muselo jít stranou. Položil růži na noční stolek. Otočil se na podpatku a vyběhl na chodbu. „Ariano!“ zavolal hlasitě. Služebná se zanedlouho objevila. „Pane?“ upírala na něho tázavý pohled. „Projdi věci své paní! A pak mi dej vědět, co schází!“ přikázal jí přísně. Bez dalšího otálení se vrátil do svých pokojů.
Ariana za ním hleděla s pootevřenými ústy. Chtěla protestovat, že pokud něco chybí, tak ona o tom přece nemusí vědět, ale nemělo to smysl. A stejně bych ti to ani neřekla! pomyslela si v duchu vzpurně. Jestli si lady Markéta vzala věci a odešla od tebe, tak si to po včerejšku zasloužíš! Po tom, jak ses k ní včera choval, by ti to jen patřilo! Vešla do pokojů své paní a vydala se rovnou do její ložnice. Všimla si té růže a neubránila se pousmání. Tak vida! Lord Elrohir není tak drsný a nepřístupný, jak se na první pohled zdálo! Jenže pro lady Markétu je už nejspíš pozdě. Zběžně prohlédla truhly a komody s jejími věcmi a zatajila dech. Paní si vzala mužské oblečení a také meč! Och, Valar, kam to vlastně hodlá jít? A co bude vůbec dělat? Vyšla na chodbu a zaťukala na komnaty lorda Elrohira. „Dále!“ ozvalo se ihned. Vešla dovnitř a poklonila se mu. „Cos zjistila?“ zeptal se jí ostře. „Lady Markéta si vzala mužské šaty a …“ zaváhala. Nejdřív mu nechtěla nic říct, ale přece jen si mu netroufla lhát. „ … meč …“ dokončila tiše svoji větu. Trochu doufala, že ji neuslyší. „Cože?!“ Lord Elrohir na ni vytřeštil oči, což zaznamenala se zadostiučiněním. Nestávalo se právě často, aby tohoto válečníka vyvedla z míry žena. Pocítila obrovskou radost, že to dokázala právě její paní! „Ona má meč?“ vypravil ze sebe užasle. „Ano. Malý a lehký, pane!“ posloužila mu svým jediným poznatkem o zbrani své paní. „Jak to víš?“ Upřela na něho své nevinné modré oči. „Jsem její komorná, pane! Poklízela jsem její komnaty a urovnávala její věci!“ sdělila mu a dávala si pozor, aby zněla dostatečně uctivě. Jenže jeho neoklamala. „Paní může být kdekoli a je třeba zraněná, tak buď tak laskavá a začni se podle toho chovat!“ vyjel na ni tvrdě. „Omlouvám se, pane!“ zahanbeně sklopila hlavu. Lord Elrohir měl pravdu. Pochybovala sice o tom, že by si lady Markéta plánovala zranění, ale přece jen se jí mohla stát nehoda. Jen něco nesrozumitelného zavrčel a pak ji gestem propustil.
Elrohir se zhluboka nadechl. Otočil se a v šatně se oblékl na cestu. Musím ji najít! Nebo se o to aspoň pokusit! V duchu si přísahal, že ji najde, i kdyby měl projet celou Ardu křížem krážem! Ve svém rozčilení dokonce zapomněl i na bolest. Vnímal ji jen jako drobné nepohodlí. Připjal si své zbraně a rázně vyrazil ven ze svých pokojů. Jeho kroky směřovaly ke stájím.