Pod imladrijskou hvězdou

Elrond zavázal poslední obvaz na Elladanově hrudníku a opatrně ho přikryl. Gestem přivolal jednoho z léčitelů a dal mu přesné pokyny, jak má pečovat o jeho syna. Pak pohlédl na svého staršího. „Teď jsi na řadě ty!“ Elrohir se nijak nevzpíral a poslušně se usadil na druhé lůžko. „Zatímco tě budu dávat dohromady, tak mi řekni, co se vlastně stalo!“ vyzval ho. „Moc toho k povídání není! Přepadli nás, otče! Ze zálohy! Bylo jich asi dvanáct! Dostali jsme je všechny, ale než se tak stalo, tak ti zmetci zranili Elladana!“ procedil Elrohir skrz zuby. „To ovšem nevysvětluje, proč ses tak hrubě choval ke své ženě!“ pronesl Elrond zamyšleně a jemně začal čistit jeho rány. „Nevysvětluje?!“ Elrohir skoro nadskočil. „Byli v Radanových barvách! A Markéta o tom určitě věděla! Navíc se mě už jednou pokusila zabít …“ zmlkl. „Cože? O čem to mluvíš?“ Elrond na Elrohira zíral s pootevřenými ústy.
Elrohir v duchu zasakroval. „Dala mi něco do vína a já po tom usnul jako špalek!“ přiznal neochotně. „Opravdu? Kdy?“ Otec si ho užasle prohlížel. „O svatební noci! Bylo mi z toho zle ještě druhý den ráno!“ odsekl Elrohir nakvašeně. Měl na sebe vztek. Proto, že k tomu vůbec došlo, a také protože se teď nechtěně podřekl.
„Elrohire, uklidni se! Nechceš něco proti bolesti, než začnu šít?“ nabídl Elrond svému synovi, ale ten odmítavě potřásl hlavou. „Není třeba, otče!“ Vládce Imladris se s ním nepřel. A začal pečlivě sešívat rozšklebené okraje rány, což přimělo Elrohira pevně zatnout zuby. Elrond pracoval rychle a šetrně. „Tos myslel vážně, že ji mám poslat zpátky k jejímu otci?“ optal se mezi dvěma stehy, když už skoro končil. „Buď ji ty pošleš pryč nebo ji já zabiju! A předtím bude hodně trpět!“ pronesl Elrohir temně. „Nepošlu ji nikam! A ty se jí ani nedotkneš, rozuměl jsi mi?“ Elrond utáhl poslední uzlík a pohlédl Elrohirovi do očí. „A to hned z několika důvodů, synu! Ten první je, že nemáš žádný důkaz, že o tomhle věděla! Ten druhý je, že je to tvoje vlastní žena a ty se k ní podle toho budeš chovat! A ten poslední je, že ty nejsi surovec, který si libuje v týrání kohokoliv, zvláště ne žen!“
Elrohir se tvrdě zadíval na svého otce. „Podívej se na Elladana! Skoro umřel … a to všechno jenom kvůli tomu zatracenému Radanovi! A ona je z jeho krve! Z jeho rodu! Jeho po ruce nemám, ale ji ano! Takže to za něj odnese ona osobně!“ pronesl výhružně. „Ne, Elrohire, to neuděláš! Mstít se na nevinných je barbarské a není tě to hodno! Kdyby ses obtěžoval jí naslouchat, než jsi ji začal mlátit, tak se snažila pomoc tobě a jsem přesvědčen, že by se jistě postarala i o Elladana! Tak se někdo, kdo si přeje něčí smrt, nechová, nemyslíš? A pro tvoji informaci nabízela pomoc i poté, co jsi ji udeřil!“ Elrohir se zarazil, ale nechtěl se tak snadno vzdát. „Mohla to jenom hrát!“ Otec se jenom ušklíbl. „Viděl jsi ji vůbec, když sem přišla? Rozcuchaná, v noční košili … a v očích strach … o tebe! Tohle se nedá předstírat, osle!“ Elrohir zalapal po dechu. Otec mu málokdy nadával, ale když se tak stalo, tak měl obvykle velmi pádný důvod. Pomalu mu došlo, že nejspíš udělal chybu. A to obrovskou! Pohled mu padl na prsten, který se stále ještě povaloval na podlaze. Vstal a shýbl se, aby ho zvedl. Mlčky si ho prohlížel, jak mu tak ležel na dlani. „Choval jsem se jako pitomec, co?“ vypravil ze sebe tiše. „Já nejsem ten, komu bys to měl říct!“ Elrohir si povzdechl. „Teď za ní nemůžu jít! Vyhodila by mě!“ zamumlal. „A to plným právem!“ Otec si nebral servítky. „Zajdu za ní hned zítra ráno … vlastně, dneska ráno!“
Elrond si pomyslel, že u tohoto rozhovoru by chtěl být. Nedovedl si představit svého prvorozeného, jak ji prosí za prominutí. „Jen aby už nebylo pozdě, synu! Opravdu jsi to přehnal! Nejen, že jsi ji zbil, ale ještě jsi ji veřejně zostudil! A byl jsi ochoten poslat ji zpátky jako nějakou věc, které ses už nabažil! A i kdyby se to stalo, tak zapomeň na to, že by ses svojí ženy tímhle způsobem zbavil! V dobrém i ve zlém, vzpomínáš?“ sarkasticky mu připomněl jeho svatební slib.
„Já vím …“ hlesl Elrohir zahanbeně. Jak mě to jen mohlo napadnout? Copak jsem doopravdy takový pitomec? Markéta se opravdu snažila a já jsem se zachoval takhle. Přísahal si, že hned ráno se za ní vypraví, vše jí vysvětlí a požádá o odpuštění. Doufal, že bude rozumná. Kdyby to bylo naopak a on byl na jejím místě, tak by pěkně zuřil! A rozhodně by neměl náladu poslouchat ji a rovnou by s ní vyrazil dveře … Třeba bych jí měl přinést květiny? To není špatný nápad! Dívky přece milují kytky a on věděl, že Markéta není výjimkou.