Savec

Savec

Když se narodí člověk, narodí se jako savec. Je to jen človíček. Má sice mozek, ale nemá rozum, vše co dělá je pud. Základní pud, se kterým se rodí každý savec.
Sání je základní pud každého savce. Když se chce sát, musí být co. Když je co, saje se. Když není co, řve se. Řve se proto, že se nic jiného neumí. Řve se, dokud se nedostane něco, co je možné sát, sát dokud se neusne. Usne se, aby se rostlo, roste se, aby se mohlo více sát.

Když se človíček narodí, má hlad. Hlad se zahání sáním. Sání je fajn. Nejlepší je, když se k sání připojí další příjemnosti. Hlava položená na něčí měkké ruce a veliká měkká koule, kterou je možné tisknout rukama, to je úplně nejlepší. Je u toho možné poslouchat tlukot srdce. Človíček neví, že je to srdce, co tluče. Ví jen, že když slyší ty zvuky, je vše v pořádku, protože je co sát.
Když později človíček prokoukne, zjistí, že ta koule, kterou saje má pokrčování. Vidí, že pokračuje na všechny strany. Že celé, k čemu koule patří, je veliké voňavé, že to s ním dělá příjemné věci, že to vydává příjemné zvuky, někdy i melodické. Krásně se usíná, když je človíček nasátý a v uších mu zní příjemné zvuky. Když se potom vzbudí, má hlad a sílu ještě víc sát. Vzbudí se, rozhlíží se, hledá něco, co by mohl sát. Když nic nevidí, řve. Řve, až se zase přiblíží ten voňavý, měkoučký a příjemné zvučící tvor, který má vždy po ruce něco, co se dá sát.
Človíček spí a saje, saje a spí. Někdy řve. Někdy dost často. Dost často velmi hlasitě. Potom se přiblíží ta osoba, která velmi konejšivým příjemným hlasem povídá človíčkovi různé věci. Človíčka různé věci zajímají jen chvilku. Potom se rozhodne, že toho bylo dost a je třeba sát. Řve, řve nahlas až celý zrudne. Dostane šidítko. Zpočátku mu šidítko stačí, saje jej a usíná. Když však človíčka vzbudí hlad a zjistí, že z šidítka nic nevysaje, vyplivne jej a začne řvát. Když si vyřve co chtěl, človíček spokojeně usne. Usne nasátý, ale k tomu se šidítkem v puse.
Šidítko v puse se stane věcí, se kterou se spí. Ví se, že se z něj nic nevysaje. Ví se to, ale když se spí se šidítkem, zdají se sny o tom, že se saje i ve spaní. Je to pokrok.
V čase mezi sáními, když človíček nespí, zkouší brzy sát i jiné věci ve svém okolí. Třeba prsty. Své prsty. Nemá to úspěch. Pouze celá pěstička strčená v puse, slabě připomíná to, co se dá sát.
Človíček hmatá kolem sebe. Vše co nahmatá, strčí do pusy a zkouší to sát. Většinou to nejde. Když chcete něco sát, musíte to uchopit. Uchopit a to nejlépe oběma rukama. Oběma rukama a přitisknout si to k puse. Někdy se nedaří. Věci, které chce človíček sát, mu berou. Někdo si myslí, že není dobré některé věci sát. Vypukne konflikt. První konflikt. Človíček se stává sobcem. Je přesvědčen o tom, že vše se dá sát. Nebo, že se to alespoň musí zkusit. Ostatní o tom ale přesvědčeni nejsou.
Pud sání človíčkovi dává sílu, která je až k nevíře. Pokud se mu podaří něco uchopit, drží to, dokud jej za to celého nepozvednete. Drží se toho o čem je přesvědčen, že je to jeho, Drží se toho vší silou. Je sobecký. Je to jeho vrozený pud. Každý, kdo se narodí, ten pud má. Je to v pořádku. Nemluví, myslí jen nepatrně. Jedná jen pudově. Je savec. Proto chce sát. Když má co, tak to chce mít jen pro sebe a nechce o to přijít. Když o to nechce přijít, je sobec.
Je to v pořádku. Dlouho je to v pořádku. Až do určité doby… Pokud by vám chtěl někdo namluvit, že je možné vychovat z někoho sobce, tak mu nevěřte. Je možné jen nevychovat nesobce. Sobci jsme byli všichni. Někteří jsou nevychovaní. Ale to je jiné povídání.