Pod imladrijskou hvězdou

Markétu probudilo, jak jí někdo hrubě třese ramenem. „Paní, vstávejte! Rychle!!“ Prudce otevřela oči a nad sebou spatřila Arianinu vylekanou tvář. „Co se děje?“ zeptala se ospale. „Lord Elrohir a lord Elladan se vrátili … Lord Elladan je zraněn a je to prý vážné …“ Markéta se vymrštila z postele. „A manžel?“ zeptala se, zatímco si přes ramena přehazovala krajkový šál. „Má jen pár škrábnutí, paní!“ Ariana jí úslužně podala trepky. „Kde jsou?“ Markéta se vydala ke dveřím. „U léčitelů, paní, ale na vašem místě bych tam …“ Markéta ji už neslyšela. Doslova vyběhla na chodbu a utíkala k léčitelům. Na prahu se objevila téměř bez dechu a strnula. Na loži ležel její švagr a na první pohled se jí zdálo, že je mrtvý. Její manžel se opíral kousek od něj o stěnu. Halenou mu na několika místech prosakovala krev. Sotva ji uviděl, tak se zamračil. „Co tady děláš?!“ vyštěkl a vykročil k ní. „Řekli mi, že jsi zraněný …“ odvětila okamžitě. „Můžu pro tebe něco udělat?“ nabídla se s očima upřenýma na jeho rány. Na ty Elladanova si netroufala, ale byla si jistá, že ty jeho by zvládla. „Zmizni odsuď!“ obořil se na ni hrubě. „Elrohire …“ Nechápala, proč se k ní tak chová, ale usoudila, že to je následek přílišného rozčilení. „Svlékni se, prosím, ať ti to mohu vyčistit a zašít …“ snažila se jednat věcně, ale její manžel ji bez varování udeřil do tváře. Síla jeho úderu ji srazila na podlahu. Nechápavě k němu vzhlédla. „Za co?“ hlesla ublíženě. „Řekl jsem ti, ať zmizíš! Tak vypadni! Hned!“ Stál nad ní a hněvivě si ji měřil. „Dost!“ zazněl ode dveří přísný hlas. S úlevou pozorovala, jak se Elrohir vrátil na své původní místo. Otočila hlavu k nově příchozímu a spatřila lorda Elronda. I on měl na sobě noční úbor a tvářil se velmi ustaraně. „Odejdi, Markéto!“ vyzval ji klidně. „Chtěla bych nějak pomoci …“ špitla zaraženě a pomalu vstala. „Nedotkneš se ani mě, natož Elladana, rozumíš?!“ zařval na ni Elrohir. Nechápavě hleděla na svého muže. „Co jsem udělala?“ zeptala se zaraženě. „Nehraj na mě, že nevíš, o co jde!“ Rázně si strhl z prstu snubní prsten a mrštil jí ho pod nohy. „Pošli ji poslat zpátky k otci! A neboj se, je nedotčená, takže se bude ještě moci vdát! Radan tedy nebude mít důvod si stěžovat!“ Markéta cítila, jak se jí vytratila barva z tváří. „Ne …“ zašeptala zoufale. Nevěděla, co bylo horší. Zda to, že veřejně přiznal, že spolu nespali nebo to, že ji chce poslat zpátky do království jejího otce. A navíc takto potupně, jako by byla jen kus majetku. Zdrceně sklonila hlavu. „O tomhle si promluvíme později!“ řekl rázně lord Elrond. „Jdi do svých komnat, Markéto! A ty si sedni támhle, ať nepřekážíš!“ nařídil svému synovi. Markéta váhala. Tolik se chtěla zeptat, co se stalo a proč s ní takto jedná, ale nakonec usoudila, že to nemá smysl. Se sklopenou hlavu vyšla na chodbu, kde málem narazila do Ariany.
Ariana stála uprostřed chodby a nebyla mocna slova. Nechtěla tajně poslouchat cizí hovory, ale rozezlený hlas lorda Elrohira se prostě nedal přeslechnout. Soucitně pohlédla na svoji paní. Ta vypadala, jako by byla jen kousek od zhroucení. „Paní …“ chtěla ji pohladit po rameni, ale ona se na ni podívala tak prázdným pohledem, že se raději stáhla. Lady Markéta kolem ní prošla a zamířila do svých pokojů. Ariana chtěla jít za ní, ale neodvážila. Neměla ani ponětí, co by měla říct či udělat, aby ji utěšila.
Markéta za sebou zavřela dveře, opřela se o ně a sesunula se podél nich na zem. Zhluboka dýchala a ze všech sil se snažila zadržet slzy, které se jí neodbytně draly do očí. Vůbec nechápala, co se stalo, že se všechno tak pokazilo. Proč se na ni Elrohir tolik zlobil? Nic mu přece neudělala nebo snad ano? Zalapala po dechu a hořce se rozplakala. Nemůžu se vrátit k otci! To bych raději umřela … a proč vlastně ne? Proč bych měla žít? napadlo ji. I kdyby ji Elrohir neposlal pryč, tak by se k ní určitě choval hůř než k otrokyni. Tvář ji ještě pálila od jeho rány a v ústech cítila pachuť krve. A co by ji čekalo u otce? Skoro totéž. Jen s výjimkou bití. Nepochybovala ovšem o tom, že by si otec jistě našel jiný způsob, jak ji za její selhání potrestat. Měla ještě v živé paměti, jak na ni křičel, že jestli ta smlouva zkrachuje jenom kvůli ní, tak ať si ho nepřeje! Ne, tohle se nesmí stát! Ještě několikrát vzlykla, pak si rázně otřela dlaní slzy a zvedla se. Když mě poslal pryč, tak půjdu! pomyslela si smutně. Ale musím jednat rychle! Obávala se, že až lord Elrond propustí Elrohira, tak ten si to, ať už to bylo cokoliv, s ní přijde vyřídit! Kvapně se oblékla do mužských šatů, které si přivezla sebou, vlasy si zapletla do jednoduchého copu, k pasu si připnula svůj meč a přes ramena si přehodila svůj plášť. Opatrně vykoukla na chodbu a rozhlédla se. Měla štěstí. Nikde nikdo, tak se rychle přesunula do stájí, kde kvapně osedlala Amantu. S bušícím srdcem vyvedla klisničku ven a stále nemohla uvěřit, že osud je jí nakloněn. „Pojď, holka! Hlavně rychle!“ Jakmile se dostala do zahrady, tak se vyhoupla do sedla. Pobídla Amantu a ta poslušně vyrazila.