Dopis z Angoulême - 5. část

Zadejte se, prosím.
» autorka: odettka
Bělostná ramena drobounké postavičky, rozplývající se v šedavém oblaku nadýchaného mušelínu, se nevědomky roztřásla pod chladnými doteky začínající červnové noci. V tanečním sále osvětleném tisícem mihotavých svíček zlatavých lustrů mezitím kroužily rozrušené páry za doprovodu líbivých tónů něžných smyčců, pouze občasně obohacené o pištivý dozvuk zobcové flétny.
Belle veškerá ta nádhera v prvním okamžiku neskutečně učarovala; po pár minutách se ale neubránila lehké nevolnosti, způsobené zejména pachem pálícího se vosku v děsivé kombinaci s navoněným hyacintovým pudrem a odérem květinových parfémů. Přesunula se tedy nenápadně k pootevřeným balkónovým dveřím, kde naštěstí nehrozila kolize s hromadou natěšených dam v krajkách, a zhluboka se nadechla. Stále totiž odmítala používání vějíře, což madame de Bouvilles dovádělo téměř k nepříčetnosti. Dívka nyní zalitovala, že pohrdla i teploučkým pláštěm, který byl původně součástí její večerní róby. Mrazivý vzduch ji krom ramen nyní štípal na odhaleném dekoltu a pažích, přesto nehodlala opustit své nově vydobyté místo ve prospěch přehřátého tanečního sálu. Navíc jí zcela vyhovovalo postávat opodál promptně se bavící společnosti, alespoň si mohla konečně nerušeně prohlédnout onu vyhlášenou charenteskou šlechtu.
Annabelle koutkem oka zahlédla nedaleko pobíhající Marii, dmoucí se pýchou tak, že připomínala přinejmenším dobře nabubřeného holuba, a proto se raději ještě více vtiskla do výklenku nedaleko terasy. Limouxská hraběnka ji totiž od včerejší večeře neopomněla každou volnou minutu informovat o tom, jaká je to vlastně čest být pozvána samotným vévodou z Charentes a od brzkého rána tahala rozespalou Bellu za paraván. Služebné měly plné ruce práce s úpravou plesových šatů, které madame dívce sama vybrala. Ta se krom zívání vzrušenými přípravami naprosto nezabývala, a připomínajíc spíš jakýsi věšák, poslušně snášela přišpendlování nažehlených stuh a krajek na světlounké rukávy. Róba původně patřila hraběnčině starší dceři Marie-Sophii, která se nedávno provdala za jednoho z králových dvořanů. Sukně byla sice trošičku vyšlá z módy, ale jak madame poznamenala, ‚dívka, která teprve před několika týdny opustila klášterní bránu, si bohužel v dnešní době nemůže příliš vybírat.‘
„Vidíte sama, drahoušku,“ pokyvovala vážně hraběnka. „Kdyby ti svatouškové od svátosti oltářní nechali té své přetvářky a místo toho zavedli v církvi lyonské hedvábí, hned bychom měly o starost méně.“
Bella se pobaveně uculila, vzápětí jí však došlo, jak moc se Marie rouhá. Bez jediného mrknutí snášela po zbytek dne řasení brokátových záhybů, utahování modravých stužek i svíravý pocit krunýřovitého korzetu, jehož živůtek zdobily stříbřité květy. Při prudkých tazích hřebene proklínala necitelného kadeřníka a když se jí zpod přivřených víček vydrala první lesklá slzička, opakovala si, že to všechno vlastně dělá pro Charlese.
„Bavíte se dobře, madame?“
Lehce zastřený hlas ji vytrhl ze zádumčivých myšlenek. Byla natolik zahloubána ve svém nitru, že ani nepostřehla, kdy se k ní muž v šafránově žlutém obleku připojil. Tvář mu zakrývala saténová škraboška a proto se Bellinu pátravému zraku naskytl pouze jakýsi neúplný profil neznámého. Chtěla něco odpovědět, ale nebyla si jistá, zda ji ještě vnímá – pohledem právě hypnotizoval okolo proplouvající pár.
„Ne, jistěže se nebavíte,“ pokračoval v započaté úvaze. „Skrýváte se před zvědavými zraky starých nenechavých klepen a žoviálně se tvářících kavalírů. Máte ráda svůj klid a neustále se sama sebe ptáte, jak jste sem vlastně dostala? Nic neříkejte. Nejspíš jste chtěla okusit tohle pozlátko vyššího světa, zjistit, jaké to je být obdivována a všemi žádána, ale náhle jste se zalekla oné podmanivé moci čarodějek něžného pohlaví. Ale proč, má krásko?“ zašeptal tak, že ji jeho hřejivý dech celou rozechvěl. „Proč se tak bojíte? Ukažte těm náfukům v parukách, jak dokážete žít…“
Nepřítomně ho následovala na taneční parket, plně fascinována žárem tmavých očí, které se na ni po dobu proslovu žádostivě upíraly. Cítila, jak jí projíždějí mohutné přívaly horka a zároveň prudké záchvěvy zimnice – pokaždé, když se jejich ruce alespoň na pár okamžiků propletly, zapomínala dýchat. Spaloval ji.
Menuet skončil, cizinec se Belle krátce uklonil, ale ona se dál vznášela v jeho mužném náručí. Teprve hlasité odkašlání madame de Limoux ji vrátilo do reality. Zmateně se rozhlížela po svém tajuplném tanečníkovi, ale nikde ho neviděla. Zklamaně protáhla obličej.
„Jste v pořádku, drahá?“ zajímala se paní hraběnka živě. Dívka jen cosi zamumlala.
„Ach, hledám vás, abych vám někoho představila,“ rozvzpomněla si Marie pohotově. Bella si tiše povzdechla.
Vedle madame de Bouvilles se náhle objevil pohledný mladík v plavé paruce, oděný do přepychového saténového obleku zdobeného zlatem. Na rtech mu pohrával zářivý úsměv.
„Annabelle, dovolte abych vám představila našeho hostitele, pana vévodu de Charente.“
Když jí taktně políbil konečky prstů, nic necítila. Vůbec nic.

Přehraboval se nepřeberným množstvím kabátců, květovaných vest a hedvábných košil již několik hodin, přesto nedokázal zcela ukojit svou touhu vyvolanou představou dokonale padnoucího obleku. Nikdo z těch nafintěných panáků, zametajících pestrobarevnými péry svých klobouků schody vévody de Charente, nesmí mít ani stín podezření. Teď už mezi ně zkrátka nepatří…
„Myslíš to vážně, Oli? Co když tě poznají?“
Postarší muž s prošedivělým plnovousem si s obavami prohlížel ušlechtilou tvář svého nerozvážného přítele, pro tuto chvíli rafinovaně okrášlenou hnědým knírkem. Měl strach.
„Ti už mě dávno odepsali,“ zavrčel nabručený Olivier. „V téhle zemi se nežije minulostí, Didi.“
„A co on?“
Mladíkovo čelo se zakabonilo.
„Právě proto tam jdu,“ hlesl odhodlaně.
Didier si zamyšleně promnul zarostlou bradu.
„A jsi si jistý, že tu hloupost nepodnikáš spíš kvůli ní?“
Olivierovy oči ztmavly.
„Je to šlechtična, Oli,“ pokračoval rozrušeně. „A ty jsi psanec. Nezapomínej na to, prosím tě.“
Vybral ze skrýše šafránově žlutý oblek a bohatě vyšívanou vestu.
„Já vím,“ kývl smířeně.
„V tom případě si pak vezmi tohle, chlapče.“
A Didier odněkud vytáhl rudou saténovou škrabošku. Oli se přitom neznatelně ušklíbl.
„Díky,“ zamumlal vděčně.
Tipů: 8
» 05.02.12
» komentářů: 3
» čteno: 701(5)
» posláno: 0
Ze sbírky: Dopis z Angoulême


» 05.02.2012 - 20:06
Chjooo, mám pocit, že Oli déle vybíral svou garderóbu, než si užíval Belliny společnosti. Aspoň na malou procházečku ji mohl vzít ;-)
» 06.02.2012 - 12:42
Je to tak :) Ale je to moc pěkné a já chci další díl!!!! :) Škoda, že lze přidávat jen jedno dílko denně. Chtělo by to každý den jeden dílek od jedné povídky :)
» 06.02.2012 - 21:46
:)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2020 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.