Pod imladrijskou hvězdou

Kapitola 21 a 22: Malá lekce politiky od imladrijského kapitána a recept na nedělní oběd od kuchařů bez čepice ... Hezké čtení :-)
» autorka: erestor
Elrond podepsal poslední svitek a s úlevou odložil brk. „Konečně máme pro dnešek hotovo!“ oznámil Erestorovi, který se pousmál. „Neraduj se! Ještě s tebou chce mluvit Glorfindel!“ Elrond si přitiskl prsty na spánky. „Co zas má? Došly mu snad šípy? Nebo naše meče nejsou dost ostré?“ povzdechl si teatrálně. „Ani jedno! Šípů je dostatek a meče jsou jako břitva!“ ozval se ode dveří hlas a vpochodoval zlatovlasý Elf, který se pohodlně usadil do křesla. „Tak o co jde?“ Elrond se opřel. „Jen jsem ti chtěl sdělit, že vyslanci krále Radana opustili naše území! A mimochodem, já tomu chlapovi stejně nevěřím!“ dodal jen tak na okraj. Erestor si také sedl. „Jeho dcera si vzala Elrohira, tak proč bys mu nevěřil?“ zeptal se imladrijský rádce zvědavě. „Nebude přece riskovat, že dojde nějaké úhony, ne?“ Glorfindel jen obrátil oči v sloup. „Nemyslím, že by pro něho jeho dcera něco znamenala! Tak proč by ji tedy neobětoval?“ Elrond svraštil obočí. Rozhodně se mu nelíbilo, co Glorfindel naznačoval. „Je to manželka mého syna a moje snacha!“ pronesl ostře. Glorfindel zvedl ruku ve smířlivém gestu. „To já přece vím, ale Radan ne! Je to člověk, Elronde! Udělá cokoliv, jen aby nám mohl uškodit!“ Tohle se nezamlouvalo ani Erestorovi. „Takový blázen to není! Je chladný a vypočítavý, ale je naprosto příčetný! Netvrdím, že by neohrozil život své jediné dcery, ale moc dobře ví, že naše armáda by ho zničila!“ Glorfindel po něm bleskl pohledem. „Ovšem, ale i nás by to stálo dost životů!“ Palácem zazněl gong, který je svolával k večeři. „Jdeme! Mám hlad jako vlk!“ Glorfindel vstal a po něm i ostatní. Na prahu jídelny se zastavili. „To je podivné!“ prohodil Elrond ustaraně. Nikdo tam totiž nebyl. Elrohir s Elladanem si vyjeli, ale přinejmenším Markéta by tam měla být. Tázavě pohlédl na své dva společníky. „Víte o tom někdo něco?“ Erestor jen pokrčil rameny, zatímco Glorfindel se vědoucně pousmál. „Tvoji synové se ještě nevrátili, ale lady Markéta tu bude co nevidět!“ prohodil bezstarostně. Jak by taky ne! Stopař, kterého za ní poslal, se mu ohlásil, jakmile se vrátili. Sdělil mu, že lady Markéta se opravdu jen projela a dle jeho mínění se v sedle držela zdatně. Také neopomenul zdůraznit, že vše proběhlo hladce. „Aha!“ Elrond se rozhodl raději na nic neptat. Usadili se ke stolu a sloužící jim nalil víno do pohárů. „Máme začít podávat večeři?“ optal se úslužně. „Ještě chvíli počkáme!“ rozhodl se Elrond. „Jak si přejete!“
Markéta proklínala svoji pomalost. Sice se vrátila před večeří, ale zapomněla, že se musí nejen převléct a upravit, ale i postarat o Amantu. To jí zabralo mnohem déle času, než předpokládala. Nešikovně se snažila zaplést si vlasy, ale moc se jí to nedařilo. Nakonec se jí to jakžtakž povedlo a mohla vyrazit. Ještě se pohledem zkontrolovala v zrcadle. Nebyla to velká sláva, ale ani to nebylo vysloveně pobuřující. Rychle se rozběhla do jídelny. Tušila, že už tam na ni budou čekat. Sotva vkročila dovnitř, tak zjistila, že se nemýlila. Ihned se na ni upřely tři páry zkoumavých očí. „Dobrý večer!“ pozdravila rozpačitě. „Omlouvám se …“ špitla a vklouzla na svoje místo. „Jdeš pozdě!“ poznamenal její tchán věcně. „Já vím. Zdržela jsem se!“ přiznala klidně, nicméně, svoji odpověď nijak nerozváděla. Lord Elrond pokynul služebným, aby nosily na stůl. Mlčky se pustili do jídla. Markéta občas pohlédla na místo, kde měl sedět její manžel. Docela ji mrzelo, že tam není. Bylo jí sice jasné, že ho dneska a možná i část zítřka neuvidí, ale nějak ji to neuklidnilo. „Jak jsi strávila svůj den?“ vytrhl ji z úvah hlas jejího tchána. „Byla jsem na projížďce.“ oznámila mu, jako by se nechumelilo. „A kam jsi jela?“ Krátce pohlédla na lorda Glorfindela. „Jen po hlavní cestě až k tomu jezeru a pak zase zpátky.“ Tmavovlasý lord se zachmuřil. „Sama?“ otázal se přísně. Mlčky přikývla. „To od tebe nebylo moudré! Měla jsi mi o tom říct! Co kdyby se ti něco stalo?“ napomenul ji káravě, avšak nijak útočně. „Stačí málo a neštěstí je tu!“ Markéta zahanbeně sklonila hlavu. Cosi v jeho očích jí řeklo více, než by dokázala jeho slova. „Už se to nestane! Slibuji!“ zašeptala.
Glorfindel se napil vína a po očku sledoval tu dívku. Teprve teď jí zřejmě došlo, že důvodem pro to, proč se vždy musí někomu říct, kam jede, není to, že by jí někdo chtěl kontrolovat, nýbrž to, že se tu obávají o její bezpečnost. O tom by Elrondova rodina mohla vyprávět …

Kapitola 22

„Jsem ti v patách, bratře!“ Elrohir zahlaholil a popohnal svého oře k ještě větší rychlosti. Ani ten Elladanův se však nedal zahanbit. Elfští princové se hnali s větrem o závod. Tentokrát to však byl Elrohir, kdo dorazil do malého údolí jako druhý. Elladan zastavil koně a pohlédl na svého bratra. „Stárneš! Nebo se z tebe stává pohodlný stařík!“ oznámil mu pobaveně. Elrohir se na něho zašklebil. „Myslíš si, že jako ženatý pohodlním?!“ zeptal se ho výhružně. „Jistě! Za pár let ti budeme dávat kožešinové bačkory, abys měl nohy v teple!“ Jeho starší dvojče se po něm ohnalo pěstí, ale Elladan se jí pohotově vyhnul. „Tak se nerozčiluj!“ zakřenil se na něj a seskočil na zem. „Ty se nezměníš! A jaká byla vlastně snídaně? Ani ses nepochlubil!“ Elrohir následoval jeho příkladu. „Popravdě řečeno nevím, co si mám o tom myslet! Bylo to od ní milé, to připouštím, ale netuším, co tím zamýšlela!“ Elladan sundal sedlo a pustil svého hřebce, ať se jde napást. „A nenapadlo tě, že se s tebou chtěla třeba jen sblížit?“ navrhl. I Elrohir pustil svého oře a zamířil k potůčku, aby si v něm nabral do vaku čerstvou vodu. „Napadlo, ale nějak tomu nemůžu uvěřit!“ Elladan pokrčil rameny. „A proč by ne? Je s tebou svázána do konce svého života, tak se mohla rozhodnout, že se ho pokusí udělat snesitelnějším pro vás oba, ne? Nebo bys raději, aby jste se jenom hádali nebo se tvářili, že se vůbec neznáte?“ Elladan se připojil ke svému bratrovi. „To bych radši ty hádky!“ přiznal Elrohir bez vytáček. „Pak bych měl pocit, že jí stojím aspoň za to, aby si mě všimla!“ Oběma se nemohlo nevybavit manželství jejich rodičů. Chladné a zcela zdvořilé. Mladší z bratrů si nabral trochu vody do dlaní a napil se. „Tak co? Zalovíme si nebo zarybaříme?“ tázavě vzhlédl k Elrohirovi. „Dal bych si pěkně propečeného pstroužka! Co ty na to?“ Elladan se usmál. „To si dám líbit!“ Vrátil se k místo, kam odložil svoje sedlo a vyhrabal ze sedlového vaku dvě šňůry s háčky. „Na! Ať jsi aspoň nějak užitečný!“ Jednu z nich podal bratrovi a sám si ponechal tu druhou. Nahodili a několik minut seděli mlčky. Každý pohroužen ve své vlastní myšlenky … „Chceš se dneska vracet?“ zeptal se Elladan najednou. Elrohir potřásl hlavou. „Ani ne! Zůstaneme tady! Nevadí?“ Elladan se pousmál. „Rozhodně ne! Ale co tomu řekne Markéta?“ Elrohir se zvedl. „Řekl jsem jí, že mám svoje povinnosti! Čím dříve si zvykne, že nebudu skákat, jak ona píská, tím líp pro všechny!“ I Elladan vstal, ale tvářil se nesouhlasně. „Ví, že jsme si vyjeli! Pochybuju, že uvěří tomu, že to bylo v zájmu Imladris!“ Elrohir se na něj upřeně zadíval. „Nehodlám jí obětovat všechen svůj čas, jasné? Jdu pro dřevo!“ oznámil rázně a dal tak najevo, že tato diskuse je pro něho u konce.
Elladan sledoval svého bratra, jak odchází, a povzdechl si. Kdybys nebyl tak tvrdá palice! Elrohir chtěl, aby jeho manželství bylo šťastné, přinejmenším ne nešťastné, ale nic pro to neudělal. Hodlal se i na dále chovat jako svobodný a na pocity své ženy kašlal. Elladan si dokázal živě představit, jak si bude jeho švagrová připadat, až zjistí, že se její manžel nevrátil. Že dal přednost zábavě před ní. Bylo mu jí líto. Ráno udělala nádherné vstřícné gesto a Elladan si myslel, že to jeho bratr pochopil. A objektivně uznával, že teď je řada na Elrohirovi. Jenže ten byl paličatý! Copak nechápeš, že když ji budeš takto přehlížet, tak ona to po nějaké době vzdá? A ty skončíš přesně jako náš otec? Respektovaný ale nemilovaný manžel … Potřásl hlavou a začal se věnovat rybám. Zručně je rozřízl, vyndal vnitřnosti a hodil je do vody. Vzniklé dutiny osolil, naplnil směsí bylin a sepnul je zaostřenými třískami. Pak potřel ryby solí i zvenku a celé je zabalil do listů.
Elrohir se vrátil s náručí plnou větví a hodil je na zem. „Pěkně se činíš, bráško! Byl by z tebe výborný kuchař!“ ohodnotil uznale Elladanovu práci. Rozdělal oheň a brzy se kolem vznášela libá vůně pečených ryb. „Už se mi sbíhají sliny! Všechna čest našim kuchařům, ale na tohle nemají ani ty jejich nejlepší lahůdky!“ poznamenal Elladan a Elrohir souhlasně přikývl. „Třeba je přesvědčíme, aby nám tohle někdy upekli k večeři!“ Elladan zavrtěl hlavou. „I kdyby, tak pochybuji, že by byly takovéhle! Venku chutnají tak nějak jinak, nemyslíš?“ Elrohir přihodil pár větviček a zhluboka nasál tu vůni. „Máš pravdu! Na tohle nic nemá!“ Než se ryby upekly, tak se začalo rychle stmívat.
Tipů: 9
» 05.02.12
» komentářů: 2
» čteno: 767(5)
» posláno: 0


» 05.02.2012 - 09:34
... moc hezké čtení ;-) ...Ale, Er, tak krátké, tak krátké ... měla bys dávat tak čtyři díly :-))). Hezkou neděli, Bambul.
» 05.02.2012 - 09:36
Bambulka: :-D Ale to by pak rychle skončilo ... a co potom :-)?

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2020 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.