Pod imladrijskou hvězdou

Elladan právě sedlal, když se ve stájích objevil jeho bratr. „Už jsem si říkal, že nepřijdeš!“ neodpustil si lehce ironickou poznámku. „Proč sis to myslel? Copak bych si to nechal ujít?“ Elrohir přistoupil ke svému hřebci a poplácal ho po krku. „Kam pojedeme?“ Elladan utáhl upínku. „K vodopádům nebo do skal?“ Elrohir přehodil přes koňský hřbet pokrývku. „Do skal, co říkáš?“ Elladan pokrčil rameny. „Jak je libo! Co takhle menší závod, bratře? Pokud tedy už nejsi usedlý Elf!“ Elrohir se na něj zamračil. „Budeš dýchat prach od kopyt mého koně, bráško!“ Odpovědí mu bylo zachechtání. Konečně byli oba bratři připraveni na cestu. Vyvedli koně na nádvoří a vyhoupli se do sedel. „Připraven?“ Elrohir se ohlédl po bratrovi. „Můžeme!“ Elladan pobídl koně do trysku a stejně tak i Elrohir. Vyřítili se z brány jako by měli za patami samotného Nazgúla.
Markéta sledovala z okna knihovny, jak její manžel a švagr odjíždějí. Záviděla jim. Jak ráda by si i ona vyjela! Nemuselo by to být nikam daleko, stačil by jí jen krátký výlet! A proč vlastně ne? Nikdo jí to přece nezakázal! Pochybovala sice, že její manžel tím bude nadšen, ale proč by si všechnu zábavu měl užívat jen on? A to jen proto že je muž! Vydala se do stájí, kde bez potíží našla svojí klisnu, Amantu. Ta ji přivítala tichým zaržáním. Láskyplně ji pohladila po plecích. „Jak se máš, holka? Dlouho jsme se neviděly, viď? To víš měla jsem toho teď moc, ale už jsem zase u tebe! Co bys řekla na malou projížďku?“ šeptala k ní mazlivě a při tom se rozhlížela, kde asi skončilo její sedlo a uzda. Á, támhle jsou! Byly zavěšeny na stěně. Obojí tedy sejmula a hbitě osedla Amantu, kterou očividně těšilo, že se zase dostane ven! „Chystáte se někam, paní?“ Trhla sebou a pohlédla ke dveřím, kde stál lord Glorfindel. A netvářil se nijak přívětivě. „Ano! Chci si vyjet!“ odpověděla mu klidně, ale byla v ní malá dušička. Zlatovlasý kapitán na sobě měl černé nohavice, bílou halenu a přes ni koženou cestu. U pasu se mu pohupoval meč a na druhém boku měl menší dýku. „Aha!“ prohodil nezávazně, pohodlně se opřel o veřeje a zpytavě si ji prohlížel. Polkla. Nevěděla, co udělá, jestli ji kapitán odmítne pustit. Mohla by se pokusit odjet bez jeho dovolení, ale něco jí říkalo, že by to nebyl ten nejlepší nápad. „Máte něco proti tomu?“ otázala se ho s předstíraným klidem. „Jen by mě zajímalo, zda o vašem výletu ví váš manžel? Nebo aspoň lord Elrond?“ založil si ruce na prsou. „Pletete si pojmy s dojmy, kapitáne! Nejsem ani rukojmí ani zajatec, ale manželka lorda Elrohira! Mám právo si vyjet, když chci! A nemusím to nikomu hlásit!“ odsekla mu ostře, ale na něho to neudělalo žádný dojem. „Když pomineme fakt, že lord Elrond je vaším vládcem a tudíž aspoň z tohoto důvodu by měl být informován, tak je krajně nemoudré, doslova hloupé, odjet a nikomu o tom neříct! Když se vám něco přihodí, tak aspoň budeme vědět, že vás máme hledat!“ Dotklo se jí, že má o ní tak nízké mínění. „Umím dobře jezdit, jestli máte strach z tohohle!“ Elf se jen zasmál. „Jistě, že umíte! To už jste ukázala toho dne, kdy jste sem přijela!“
Glorfindel si v duchu povzdechl. S touhle holkou budou jen potíže! To věděl sotva ji poprvé uviděl! Měla hodně daleko do poslušných elfských dívek, které znal! Ale zase uznával, že ta její ohnivá povaha měla něco do sebe. Rozhodně to bylo milé osvěžení po těch samých ano, lorde, nikoliv, lorde, a och, lorde! Jen mu bylo líto Elrohira, že se s ní bude muset dohadovat! Ale zase na druhou stranu, aspoň se s ní nebude nudit! „Držte se hlavních cest a nikde, opakuji nikde, neodbočujte, jasné? A do večeře ať jste zpátky!“ přikázal jí nekompromisně. Samozřejmě, že za ní někoho pošle, ale o tom ona přece nemusí vědět, ne? „Ano!“ Celá se rozzářila a nadšeně přikývla. „Budu tu dřív, než se nadějete! To vám slibuji!“ Glorfindel se odlepil ode dveří. „To bych vám taky radil!“ pronesl zachmuřeně.
Markéta na nic nečekala. Vyhoupla se do sedla, byť litovala, že na sobě nemá svůj jezdecký oblek, ale nehodlala se zdržovat. Co kdyby si to nakonec rozmyslel? Pomalu projela nádvořím a za bránou pobídla Amantu do klusu. Nemohla uvěřit tomu, že se dostala ven! A sama! Plnými doušky si užívala nečekané svobody! Jela pomalu a pozorně se rozhlížela kolem sebe. Nechtěla, aby to dopadlo stejně jako její výlet do zahrad! Tu hanbu by tentokrát už nepřežila! Počasí bylo krásné, slunce svítilo a vál mírný vánek …