Srdce bojovnice II - 49. kapitola

» autorka: Nienna
„Co tím míníš?“ otázala jsem se přiškrceně a i když jsem se je mermomocí pokoušela zadržet, ty proklaté slzy se mi beztak rozběhly po tvářích. A mě zachvátila panika. Že jsem Thranduila tentokrát rozzlobila příliš a on mne opustí. Navždy odejde a ponechá mě napospas té děsivé temnotě. A přestože se ještě ani nezvednul, už jsem měla pocit, jako kdyby z mého života nenávratně zmizel.
„Že takovouhle tě nechci, Riel,“ sdělil mi tiše. „Nehodlám se s tebou dohadovat nad každým šálkem, který ti nenaliji, když si to budeš zrovna milostivě přát. To, že nejsem připravený přiskočit vždy, když ty pískneš, přece neznamená, že už tě nemám rád. Přijel jsem do Imladris jenom kvůli tobě… a stále jsi jediná elleth, kvůli které bych znovu opustil svou jednotku, jen abych tě zachránil před obřím pavoukem. Bez ohledu na to, jestli vidíš nebo ne.“
Musela jsem několikrát polknout, abych si byla jistá, že můj hlas bude znít aspoň trochu normálně. „Já mám jenom strach, že tě ztratím…“ přiznala jsem zahanbeně.
„Neztratíš, pokud začneš opět bojovat. Takovou jsem tě poznal a jako taková jsi mne uchvátila. Stále si živě pamatuji, jak jsi vjela na nádvoří, kde jsme byli nastoupeni a připraveni vyrazit na Orky, zbitá a sotva se držící na hřbetu koně… ale hlavu jsi držela stále hrdě vzpřímenou. Ani to, co se ti tehdy přihodilo, tě nesrazilo na kolena… proč jsi na nich tedy teď?“
„Protože jsou věci, proti kterým se nedá bojovat…“ hlesla jsem. „Já prostě nevím, jak se tomuhle postavit…“
„Čelem jako každému nepříteli, Riel,“ sdělil mi Thranduil prostě.
„I když jsem tím nepřítelem já sama?“
„Tak tomu přece není. Byla jsi raněna… avšak nesmíš se poddat bolesti a vzdát to, vždyť bitva ještě neskončila. Musíš znovu sevřít svou zbraň a pokračovat dál… a já budu poblíž tebe, abych ti kryl záda. Kráčet ovšem musíš sama, já tě nemůžu a nechci vláčet neustále za sebou.“
„Hovoříš tu o boji a přitom v mém případě už je to pouze prázdnou metaforou. Všechno to úsilí, se kterým jsem se učila ovládat své zbraně, a nač?! Abych nyní seděla s rukama složenýma v klíně? Nemohu ani vyšívat jako to obvykle dámy dělají!“ zvolala jsem beznadějí zlomeným hlasem.
„Vyšívat? Tak si tě opravdu představit nedovedu. A nevím, proč již předem skládáš zbraně. Povím ti, co provedeme, ale nejdřív si dáš čaj a něco pečiva, abys mě v noci nebudila kručením v břiše.“
„Dobře,“ přikývla jsem povolně, ochotná udělat cokoliv, jen když se mnou zůstane.
„Ještě stále chceš, abych ti nalil čaj?“ nabídnul mi, nejspíš proto, aby mne vyzkoušel.
Zamítavě jsem potřásla hlavou. „Zvládnu to,“ odvětila jsem přesvědčivě, i když jsem tomu příliš nevěřila.
Nejistou rukou jsem nahmatala ucho konvice a tou druhou okraj hrnku. Akorát že to nijak nevyřešilo můj problém, jak tu tekutinu dostat dovnitř, aniž bych zlila všechno kolem.
„Je pouze z poloviny plná,“ prozradil mi Thranduil, který nepochybně se zájmem sledoval mé počínání, a já pochopila.
Pustila jsem dobré způsoby z hlavy, popadla šálek, hubici konvice vrazila dovnitř a pomalu ji nahnula. Zvuk tekoucího čaje, který jsem vzápětí zachytila, mě ubezpečil, že jsem se trefila hned napoprvé, a také mi prozradil, kdy přestat, abych nepřelila. Opět jsem opatrně postavila konvičku zpátky na stůl a dychtivě usrkla horký nápoj. A přestože byl dosti trpký, moje malé vítězství ho osladilo natolik, že jsem ho bez jediné grimasy vypila až do dna.
„Jsem na tebe hrdý, Riel…“ ocenil můj výkon Thranduil a mě neskonale potěšil jeho hřejivý tón. Zároveň se mi však jeho chvála zdála značně přehnaná. Vždyť šlo pouze o hrnek čaje, byla jsem si jistá, že na mě můj černočerný svět chystá daleko horší překážky.
„Vážně jsi?“ vyzvídala jsem skepticky. „Kvůli takové maličkosti?“
„To přece nebyla maličkost… Pokud sis toho nepovšimla, byl to první krok správným směrem. A ten bývá, jak všichni ví, nejtěžší. Navíc… vedla sis skutečně dobře, lépe než-li já…“
„Lépe než-li ty? Copak tys něco podobného zkoušel? To kvůli mně?“ podivila jsem se.
„Vyzkoušel jsem si to již dříve, když jsem pobýval nějaký čas v Lindonu. Pokud chceš, rád ti o tom povyprávím, avšak teprve až něco málo pojíš,“ stanovil si Thranduil podmínku a já se ani nepokoušel ho přemluvit. Tušila jsem, že by neustoupil.
A vzhledem k tomu, že má nevolnost již mezitím trochu polevila a začínal se ozývat hlad, neviděla jsem důvod, proč mu nevyhovět. Popoháněna zvědavostí jsem do sebe během chvilky poslušně nasoukala dva sladké koláčky a spláchla je další dávkou Elrondova úžasného moku. Když už jsem věděla jak na to, bylo to nalévání celkem snadné, jako u většiny věcí šlo pouze o cvik. Možná měl Thranduil pravdu a ztráta mého zraku nebyla až taková tragédie, jak jsem se zprvu domnívala. Doposud jsem se s ní sice nesmířila, avšak díky němu jsem v sobě nacházela sílu a odvahu se s tím poprat. Za což jsem byla vděčná, neboť jinak bych mohla ztratit mnohem více… svou jedinou lásku.
Tipů: 6
» 05.02.12
» komentářů: 0
» čteno: 605(4)
» posláno: 0
Ze sbírky: Srdce bojovnice II


Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2020 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.