Srdce bojovnice II - 50. kapitola

» autorka: Nienna
Najezená a schoulená v Thranduilově náruči jsem se aspoň na chvíli cítila šťastná. Jeho ruce líně hnětly mé znavené svaly, zatímco rty občas vyhledal mé čelo, aby se o ně letmo otřel.
„Kéž bychom tu mohli zůstat napořád!“ povzdechla jsem si lítostivě a úmyslně jsem natočila hlavu, abych další polibek zachytila svými ústy.
„Já vím...“ přisvědčil tiše, než vklouznul jazykem dovnitř a beze spěchu si mě vychutnával. Když jsem se však o něho žádostivě otřela boky, trochu se odtáhnul.
„Dnes již ne, Riel. Potřebuješ si také odpočinout,“ sdělil mi jemně, ačkoli jeho tělo na můj návrh odpovídalo docela jinak. A pravděpodobně právě kvůli tomu jsem to nebrala jako odmítnutí.
„Rozkaz, pane,“ pronesla jsem s nádechem dobrosrdečného sarkasmu a vysloužila si za to káravé poplácání po zadečku.
„Nezlob nebo zapomenu na své dobré vychování!“ varoval mne chraplavě.
„To se Vám stává poměrně často. Či se snad mýlím, pane?“ neubránila jsem se další prostořeké poznámce.
„Ve tvé společnosti je to takřka pravidlem,“ připustil Thranduil a jeho rozverný tón prozrazoval, že si tuhle lehce absurdní debatu užívá stejně jako já. Bylo to malicherné, pravda, avšak bylo neskutečně příjemné pro změnu vůbec nic neřešit.
„Začínám nabývat dojmu, jestli to nakonec není pouze tvá vina,“ dodal ještě s náznakem předstíraného znepokojení.
„Ovšem, že ano. Líbí se mi, když zapomínáte na dobré vychování...“ prohodila jsem významně.
„To věřím... I když dnes jsi vyhlížela spíše ustrašeně. Proč? Vždyť přece víš, že bych tě nikdy doopravdy nezranil.“
„Já... sama si to nedokážu dost dobře vysvětlit... Ale když ses ke mně blížil, necítila jsem ani záchvěv vzrušení, jenom... strach... a nezvladatelnou hrůzu z nadcházející bolesti, která mě téměř zbavovala dechu...“ přiznala jsem poněkud zahanbeně, avšak Thranduil ten stud pohotově slíbal z mých mírně nateklých rtů.
„To je úplně normální reakce, Riel. Neřekl bych, že se s tebou děje něco strašného. Možná sis jen konečně uvědomila, kdo jsi a jakou máš cenu.“
„Skutečně? A kdo tedy podle tebe jsem?“ neubránila jsem se zvědavé otázce.
„Bojovnice... matka... má budoucí choť...“ odvětil princ ochotně a já se musela pousmát.
„Už tomu tak asi bude... A také jsem elleth, které dosud dlužíš jedno vyprávění, pokud jsi již ráčil mezitím pozapomenout...“
„Ty se o mě vyzývavě otíráš a očekáváš, že ti budu něco vyprávět?“ opáčil škádlivě. „Nejspíš bych si to měl raději nechat pro sebe... Není to zrovna něco, s čím bych se chlubil na potkání...“
„Tím spíše bych to chtěla slyšet,“ naléhala jsem neodbytně.
„Hm... nu, dobrá. Beztak by ti to Elrond dříve či později prozradil. Škodolibý je na to dost!“ podotkl s předstíraným znechucením, avšak z jeho hlasu bylo patrné, že má toho údajně potměšilého lorda opravdu rád.
„Tak tedy událo se to v Lindonu na dvoře ctěného krála Gil-galada, kam jsem během své pouti za poznáním zavítal. Tam jsem také střetnul Elronda, který se mými prvotními neúspěchy náramně bavil. A já mu to ani nezazlívám, neboť jsem byl tehdy až přespříliš sebevědomý a přesvědčený o tom, jak zdatný bojovník jsem, jen proto, že jsem pobil pár Orků. Projevil jsem zájem sloužit v králově armádě a předpokládal jsem, že ten mě ihned s otevřenou náručí přijme...“
Thranduil se odmlčel a okamžitě té přestávky využil, aby mi vtiskl něžný polibek na rty. „Ještě tě nenudím?“ vyzvídal.
„Samozřejmě že ne. Chci se o tobě dozvědět něco víc,“ ujistila jsem ho.
„Nerad o sobě mluvím.“
„Toho jsem si povšimla,“ podotkla jsem s pousmáním.
„Protože to není vůbec jednoduché. Buď budu vypadat jako nafoukanec, jenž se holedbá svými činy, a nebo hlupák, který pranic nedokázal.“
„Jsem si jistá, že nejsi ani jedno,“ ubezpečila jsem ho.
„Tvá víra v mou osobu mne vskutku těší. Nicméně bych příště podobná vyprávění raději přenechal Elrondovi. Má pro podobné záležitosti ten správný talent.“
„A neobáváš se, že z tebe udělá hlupáka?“ otázala jsem se pobaveně.
„To nevylučuji, ale rozhodně mě nevylíčí jako floutka, neboť zkouška, kterou král podmínil můj vstup do jeho armády, něco podobného vylučovala. Po dobu celých dvou týdnů jsem musel nosit tmavou pásku přes oči a s ní se účastnit slavnostních hostin i tréninků. A přiznám se ti bez mučení, že s konvicemi a džbány jsem se nespřátelil tak rychle jako ty. Několik prvních pokusů mě dokonce donutilo se jít převléct. A v boji... darmo mluvit! Ostatně jsem zvědav, jak si povedeš ty... S tvým mimořádně jemným sluchem očekávám jen to nejlepší...“
Tipů: 6
» 06.02.12
» komentářů: 0
» čteno: 515(5)
» posláno: 0
Ze sbírky: Srdce bojovnice II


Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2020 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.