Srdce bojovnice II - 48. kapitola

» autorka: Nienna
Poodstoupila jsem, abych tomu dotěrnému a zcela nevítanému dotyku unikla.
„Mám dojem, že jsi něco takového zmiňoval… Než jsi mi začal vyhrožovat potrestáním!“ vyčetla jsem mu nevlídně, protože se mi ani trochu nezamlouvalo, jak krutě si se mnou pohrával. A já ho dokonce i odprosila! Přitom po celou tu dobu měl akorát v úmyslu mne učesat a ta věc, kterou mi tak přesvědčivě přejížděl po zádech v předzvěsti výprasku, byla jenom rukojeť hřebenu!
„A nepotrestal jsem tě snad?“ Thranduil mě lehce uchopil za loket a nasměroval zpátky do křesílka, v němž jsem prve seděla. „A jelikož jsi byla statečná, myslím, že si přece jen zasloužíš něco k snědku.“
„Tvou laskavost sice oceňuju, ale stejně jíst nebudu. Už z pouhého pomyšlení na jídlo se mi dělá nevolno,“ oznámila jsem mu stroze a ani se nesnažila krotit svůj hněvivý tón.
„A jsi si jistá, že tu nevolnost způsobuje pomyšlení na jídlo?“ opáčil podezíravě. „Možná je spíše na vině má přítomnost. Pokud je to tak, pak tě tu rád zanechám o samotě, abych ti nekazil požitek z večeře. Koneckonců nechci, abys mi umřela hlady!“
„Ovšem, klidně si jdi! Beztak jsi pouze hledal důvod pro to, abys mě tu zase nechal samotnou!“ vyštěkla jsem dotčeně dřív, než jsem si to mohla rozmyslet.
„Ještě mě budeš prosit, abych to udělal, Riel, o tom tě ujišťuji!“ pohrozil mi.
„To je tedy tvým cílem?! Přimět mě, abych tě sama poslala pryč?! No jistě… ty bys přece neporušil dané slovo… což však neznamená, že neuděláš vše proto, abych tak učinila já! A až se tak stane, zbavíš se povinnosti si mě vzít, ale neztratíš nárok na naše dítě!“ vmetla jsem mu do tváře jedovatě.
„Budu doufat, že tyto vpravdě pomatené nápady jsou pouze výplodem tvého poněkud choulostivého stavu! Protože kdybych si byť jen na okamžik pomyslel něco jiného, už bys na svém pozadí pocítila, jak štiplavě chutná můj opasek! A nyní jez! Před sebou na talíři máš nějaké sladké pečivo a vpravo od něho konvici s bylinkovým čajem a šálek. Je to nějaká speciální směs od Elronda, prý ti trochu zklidní ten tvůj žaludek.“
„Co ten o mém žaludku ví!“ odsekla jsem záštiplně, naštvaná v ten okamžik na celý svět, imladriského lorda nevyjímaje.
„Je léčitel, tudíž se domnívám, že jisté znalosti má,“ zpražil mne princ a podle všeho se pustil do jídla.
„Dobrá, vyzkouším to tedy!“ přijala jsem ho po chvilce mlčení na milost a očekávala, že mi ihned úslužně nalije. Ale pokud mě sluch nešálil, tak ani nepřestal jíst.
„Ty mi nepomůžeš?“ zamračila jsem se pohoršeně.
„A s čím?“
„Chtěla bych se napít!“ prohlásila jsem a i když jsem byla sama sobě protivná, nedokázala jsem s tím přestat. Vždyť jsem byla na rozdíl od Thranduila slepá, to nejmenší co pro mě přece může udělat, je nalít mi jeden mizerný šálek čaje! A nebo mu snad za něco takového nestojím? Pokud mě opravdu miluje, pak mě přece neodmítne, ne?
On se však vůbec k ničemu neměl. „Posluž si. Obojí máš vpravo od talíře,“ zopakoval pouze a dál se věnoval své večeři.
„A jak to mám asi zvládnout sama?!“ obořila jsem se na něho ublíženě. Tohle je tedy ta jeho láska?
Tohle měl na mysli, když tvrdil, že to společně překonáme?! Tím, že mne hned v počátku odmítne a nechá na holičkách?! A já mu doslova slepě důvěřovala!
„Jak, Riel? Tak, že to přinejmenším nejprve zkusíš,“ odbyl mne chladně. „A nebo jsi snad se zrakem přišla i o obě ruce a nohy?“
„Jsi bezcitný!“
„A ty nesnesitelná! Přímo si lebedíš v té své nemohoucnosti! Navenek se tváříš, jak chceš být nezávislá a jak nechceš být nikomu na obtíž, ale ve skutečnosti chceš, aby tě ostatní obskakovali! Očividně to dělá náramně dobře tvé sebelítosti! Avšak s tím je už konec, rozumíš? Nebudu ti posluhovat ani já, ani nikdo jiný! Netvrdím, že nejsem ochotný ti občas pomoci, ale má to své meze! A ty právě teď notně překračuješ!“
„Jak mě můžeš z něčeho takového nařknout?! Vždyť je to čirý nesmysl!“ ohradila jsem se dotčeně a oči se mi bez jakéhokoli předchozího varování zalily slzami. „Myslela jsem si, že ti na mně záleží!“ zaštkala jsem žalostně a najednou jsem hrozně moc zatoužila po tom, aby mě vzal do náruče a znovu mi řekl, jak se mu po mně stýskalo. Sice jsem neměla ponětí, proč to chci, když ho přece nenávidím, nicméně snad o to víc jsem to chtěla.
Jenže hned další Thranduilova slova dávala tušit, že se něčeho podobného hned tak nedočkám.
„To jsem si myslel také,“ připustil odměřeně. „Zřejmě jsem se ale zmýlil!“
Tipů: 6
» 04.02.12
» komentářů: 0
» čteno: 545(4)
» posláno: 0
Ze sbírky: Srdce bojovnice II


Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2020 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.