Pod imladrijskou hvězdou

Markéta kráčela zavěšená do Elrohira. Jak se vzdalovali od paláce, tak trochu znejistěla. Vybavilo se jí, jak se tu včera večer ztratila i její nemilé setkání se zlatovlasým kapitánem. „Děje se něco?“ Elrohir si zřejmě všiml jejího váhání. „Nic. Tedy aspoň nic vážného!“ opravila se vzápětí, protože si ji dál zpytavě prohlížel. „Co tedy?“ Povzdechla si. „Jen jsem včera v zahradách zabloudila …“ raději se mu přiznala, protože jí bylo jasné, že by se to stejně dozvěděl. Nepochybovala o tom, že lord Glorfindel to zcela jistě dá k lepšímu. Vždyť co mohlo být zábavnější, než příběh, jak lady Markéta nemohla najít cestu domů ze zahrad! Elrohir se zasmál. „Musíš tu dávat pozor! Nechci tě hledat po nocích!“ Cítila, jak rudne. „To nemusíš! Lord Glorfindel se o to jistě rád postará!“ pronesla ironicky. „Narazila jsi na něj?“ Elrohir se na ni překvapeně zadíval. „Ano, ale nebyl moc milý!“ posteskla si bezděky. A co jsi od něho vlastně čekala? Že ti bude líbat ruku a rozplývat se nad tvojí šikovností? okřikla sama sebe. „To on bývá málokdy, tak si to neber nijak osobně! A jsme tady!“ Před nimi se objevil pomenší altánek, uvnitř něho byl stolek a několik křesílek. „Tak ukaž, cos přinesla!“ Postavil koš vedle stolu a pohodlně se usadil. Markéta pod jeho zkoumavým pohledem prostřela a pak si také sedla. Elrohir uznale pokýval hlavou. „Koukám, že ses na mě důkladně vyptala! A nejen na mě, řek bych!“ Pátravě se mu zadívala do obličeje. „Vadí ti to?“ zeptala se nejistě. Ji by rozhodně nepotěšilo, kdyby on získával informace o ní za jejími zády. K její úlevě zavrtěl hlavou. „Jen bych byl nerad, aby to byl jediný způsob, jak mě budeš poznávat! A taky aby se to dělo pořád!“ varovně se na ni zadíval. Přikývla. „Byla to jen náhoda!“ dodala na vysvětlenou. „Pak jsem tedy vděčný té náhodě za všechny tyhle dobroty!“ Natáhl se po rohlíku a štědře ho namazal máslem. „A co si dáš ty?“ zeptal se jí. „Jablkový koláč.“
Elrohir zamyšleně žvýkal. „Máš ráda sladké, co?“ Ta otázka byla zcela zbytečná, ale hodila se mu jako záminka pro hovor. „Ani moc ne, ale jablka miluji!“ odvětila, jakmile spolkla sousto. „A co ještě máš ráda?“ zeptal se jí se zájmem. „Z jídla nebo všeobecně?“ oplatila mu dotazem. „Všeobecně!“ Byl zvědavý, co se dozví. „Obyčejné věci …“ To mu moc nepomohlo. „Jako třeba?“ tázavě na ni hleděl. „Já nevím, nikdy jsem o tom nepřemýšlela … západ slunce, růži s kapkami rosy, vůni čerstvého chleba, vítr ve vlasech …“ rozpačitě zmlkla. „Dost neobvyklé pro dívku z města!“ okomentoval to Elrohir zamyšleně. „Myslel jsem, že lidské ženy tráví většinu svého času v komnatách vyšíváním nebo něčím podobným!“
Markéta se hořce usmála. „To ano, ale mě to nikdy nebavilo! Pořád jsem svým dvorním dámám utíkala … Otec vždycky zuřil a já pak nesměla několik dní ani na krok!“ odmlčela se. Nechápala, proč mu to vlastně říká. Vždyť ho to stejně nejspíš nezajímalo! „Pokračuj!“ vybídl ji, když už hodnou chvíli mlčela. „Už stejně není co!“ hlesla tiše. Co mu taky o sobě měla vyprávět? Nic nedokázala, nikde nebyla … prostě obyčejný život. „A co ty? Co mi o sobě prozradíš?“ raději změnila téma. „A co bys chtěla vědět?“ otázal se s přimhouřenýma očima. „Třeba to, kam odpoledne odjíždíš!“ vyhrkla a pak už se jen nadechla. Na tohle se manželka přece nikdy neptá. „Kam odjíždím?“ pomalu zopakoval její otázku. „Chceme si vyjet s Elladanem na ryby nebo na lov! Ještě jsme se přesně nedohodli!“ A jí najednou přišlo líto, že ona se této kratochvíle nezúčastní. Ale ženy se na takovéto zábavy nezvaly. Těm příslušelo pokorně čekat, až se jejich muži navrátí a budou mít čas a hlavně náladu se jim věnovat. „A co budeš dělat ty?“ Z úvah ji vytrhl Elrohirův hlas. „Vlastně ani nevím! Včera jsem mluvila s lordem Elrondem. Vyptával se na to, co umím, tak jsem myslela, že mi třeba nějakou práci přidělí ... Ale on to neudělal.“ Nedovedla potlačit své zklamání. „A nechtěla by sis sama vybrat a pak s tím za ním zajít?“ navrhl její manžel klidně. Vytřeštila na něho oči. „Nemyslím, že by takovouto aktivitu ocenil!“ špitla, ale Elrohir se usmál. „Nedej na první dojem! Otec je přísný, ale má obrovské srdce! Však to sama poznáš!“ Dojedl a vstal. „No, nic! Děkuji ti za snídani, bylo to od tebe milé, ale teď už se musíme vrátit zpátky!“ Markéta neochotně přikývla. Líbilo se jí tady a litovala, že ta krásná chvíle končí. Mlčky sbalila věci a Elrohir se opět galantně ujal koše. Pomalu šli zpátky k paláci a ona měla pocit, jako by se vracela do vězení.
U dveří jí Elrohir podal košík a zcela samozřejmě ji zlehka políbil na tvář. „Musím jít, Markéto!“