Pod imladrijskou hvězdou

Elrond trochu překvapeně sledoval svoji snachu, jak proti němu kráčí chodbou. V rukou nesla plochý košík s květinami. „Dobré ráno, lorde Elronde!“ pozdravila ho uctivě. „I tobě!“ odpověděl jí. „Vstáváš časně, Markéto!“ pátravě si ji při tom prohlížel. „Mám ráda tuto část dne! Všude je takový klid!“ plaše se na něho pousmála. „Omluvte mě, prosím! Musím je dát do vody! Byla by jich škoda!“ pronesla omluvně a rychle se vzdalovala. Elrond za ní hleděl, dokud mu nezmizela za rohem chodby. „Podivné …“ pronesl sám k sobě. Pamatoval si, jak byla včera uplakaná a dneska vypadala docela spokojeně. Zadoufal, že snad našli s Elrohirem společnou řeč, ale byli svoji teprve krátce. Bylo mu jasné, že věci mezi nimi potřebují čas, ale jakýkoliv pokrok, byť i sebenepatrný, vítal. Měl výčitky, že Elrohira vehnal do tohoto svazku. Ze srdce si přál, aby jeho syn měl větší štěstí než on. Celebrían byla vskutku spořádanou chotí. Nijak se s ním nedohadovala, byla povolná a spravovala jeho domácnost bez nesnází. A dala mu nádherné děti. Za to nepřestával Valar děkovat.
Markéta došla do svých pokojů a dala květiny do vázy. Měla dobrou náladu. Nebyla si však jistá, co to způsobilo. Ani to, proč se přestala svého manžela tolik obávat. Dokonce si i myslela, že by s ním mohla vycházet. Jistě, nedělala si iluze, že to bude jako ve snu, ale rozhodně to bude lepší, než si představovala. Ozvalo se zaklepání a vešla Ariana. „Dobré jitro, paní!“ popřála jí. „Jste ranní ptáče!“ dodala, když si všimla, že už je nejen oblečená, ale také už byla venku. „Začíná krásný den, ne?“ Markéta postavila vázu na stolek u okna. „Pomůžeš mi s česáním? Ty copy prostě nedokážu …“ přiznala po pravdě. „ … a nechci nikoho pohoršovat!“ Ariana jí pokynula, ať si sedne, a pod jejími zkušenými prsty rychle vznikl jednoduchý, avšak působivý účes. „Děkuji!“ Markéta si opatrně přejela po jejím výtvoru. „Vypadá to hezky!“ řekla obdivně. Najednou ji něco napadlo. „Nevíš, jestli je můj manžel už vzhůru?“
Ariana jen stěží skryla pousmání. „Vstal již před rozbřeskem, paní! On i lord Elladan jsou na cvičišti!“ sdělila své paní ochotně. „A už snídali?“ Markétě bleskl hlavou šílený nápad. „Pokud vím, tak ne, paní!“ služebná na ni spiklenecky mrkla. „Lord Elrohir má v oblibě čerstvě upečené rohlíčky s máslem. Lord Elladan se zase s chutí zakousne do tvarohového koláče. Zeptám se v kuchyni, jestli něco takového nemohou postrádat!“ nabídla s potutelným úsměvem.
Elladan se hbitě sehnul a bratrův meč mu neškodně prosvištěl nad hlavou. „Stárneš!“ křikl na něj a promptně kontroval. Elrohir jeho výpad odrazil a také zaútočil. Tentokrát však byl opatrnější a Elladan měl plné ruce práce, aby ten prudký výpad vykryl. Bratři ještě hodnou chvíli zápolili a štěstí se střídavě přiklánělo hned na tu či onu stranu, než Elrohir vyrazil Elladanovi zbraň, která odlétla skoro až k hrazení. Elladan uskočil zpět a pozvedl ruce. „Vyhrál jsi!“ Elrohir ho pozdravil mečem a pak ho skryl do pouzdra. „Jsi den ode dne lepší a lepší, bratříčku!“ Elladan se právě skláněl pro svoji čepel, když ji zahlédl. „Koukej, kdopak to sem jde?“ Elrohir se ihned otočil.
Markéta se pomalu blížila k aréně. Už z dálky viděla, jak spolu bojují. Pokud mohla posoudit, tak oba byli velmi nebezpeční. A k nerozeznání si podobní … Nedovedla říct, který z nich je její manžel a který švagr. Snad se ke mně ten pravý přihlásí! pomyslela si pobaveně. Mezitím došla až k ohradě, která oddělovala zápasiště od zbylého prostoru, a opřela se o ni. „Dobré ráno!“ pozdravila je jako první, když se upravili, a přistoupili k ní. „I tobě!“ Neměla ani ponětí, kdo jí odpověděl. „Ariana mi řekla, že jste ještě nesnídali, tak jsem vám něco přinesla!“
Elladan se rozhodl téměř okamžitě. „Děkuji za pozvání, ale mám ještě něco na práci! Tak si nechce chutnat!“ Stiskl bratrovo rameno. „Sejdeme se později u stájí, ano?“ Elrohir přikývl. „Budu tam!“ Elladan se ladně přehoupl přes břevno a rychle jim zmizel z dohledu.
Elrohir si prohlédl svoji ženu. Vlasy měla hezky upravené a vybrala si prosté šaty, které měly skoro stejnou barvu jako její oči. Jedinými šperky, co měla na sobě, byly zlatý snubní prsten a náušnice, ve kterých byla vsazená bílá perla. „Tohle místo není moc vhodné ke snídani, nemyslíš?“ I on se jediným skokem přenesl přes horní kládu a galantně jí odebral košík. „Půjdeme?“ nabídl jí rámě.