příhodně...

prohlížel jsem si melouny
v oddělení
ovoce a zeleniny
když ke mně dolehl
jakýsi zvuk
z opačného konce…

v tu chvíli jako bych se ocitl
v zemi nikoho
mezi hlukem života
a tichem smrti
v matrjoškovém mozku
rozloženém snadností jednoho
co se přelévá v druhé
jako voda
procházející kávovými zrny
na hranici mezi rozumem slov
a doménou duše…

až po chvíli jsem si uvědomil
že nejsem sám
jednou rukou se opírala o dřez
a druhou zamyšleně opírala salát
v chladné vodě…

o čem se nedá mluvit
k tomu se mlčí
podobně jako v hudbě
kdy jednu z not nehrajete
jenom si ji myslíte…

měla hlas jako dech
telegrafních zvonků
a přesto že měla útlé tělo
nešlo schovat v oblečení
šarmantní a pohledná
s trochou ironie vůči světu
a jemným smyslem pro absurditu
v uhrančivých očích
se jí zračila empatie
a nechybělo jí sebevědomí
věděla velmi dobře kdo je…

pochopil jsem
že je ta
ke které se budu vracet...

má Nóna z Ninie…