sylvicole...

z lesních hvozdů
na mě zahulákala ozvěna
vlasy sčísla dozadu
což mi s brýlemi
bílým pláštěm
a vápenatou pletí
dodávalo antiseptické vzezření
jako bych byl
půl hodiny sterilizován
v autoklávu
s cedulkou na krku
zacházet jen v gumových rukavicích…

najednou mne přepadl pocit
že se rozestupuje zem
po páteři se překutálel párek ježků
a já se ocitl na palouku
přede mnou stála dívka
co nebyla stvořená z hmoty
neměla pevnou velikost ani tvar
žádné hranice ani topologii
vypadala dynamicky
a nebo naopak
že nedělá vůbec nic
co bych dokázal
rozeznat
takže mám pocit
že jsem se jen letmo dotkl
té co bych si přál obejmout...

dítě samoty
které žije z lesních darů
a svůj smysl vyjeví
pouze před úplňkem
vydávající jemně tklivé melodie
v netečné a rozpolcené ticho
co udeří do uší hromem
přetékajícím z oblohy
a šířící se tělem...

začala mi číst z bajky
pro malé školáky
dotýkající se listů tak
že si uvědomuji
jak ji nikdy nebudu mít celou
o třech v jednom
věčně zeleném
/nebylo mu špatně/
s hřebínkem
/možná kvůli pěšince/
bez kovů
a přesto zrezivělém...

zkouším proniknout
do tvé kroužící figury
ale jako bych lovil
se zavázanýma očima
ve vaně
šťavnaté kdoule...

má Ainole...