Pod imladrijskou hvězdou

Elrohir otevřel ústa, aby proti jejímu nařčení protestoval, ale pak je raději zase zavřel. „Měli jsme svatbu a ke svatbě patří svatební noc, ženo!“ pravil pečlivě kontrolovaným tónem. „A buď ráda, že nikdo od nás nevyžadoval důkaz, že naše manželství bylo opravdu naplněno! Nebo, jak bylo také zvykem mezi lidmi, abychom naše manželství stvrdili před jejich zraky!“
Markéta viděla sebe samu, jak leží na zádech s doširoka roztaženýma nohama a sukní vykasanou až k pasu, zatímco on si před zraky všech kontroluje, jestli je skutečně nedotčená. Teprve když si je jist, tak do ní vniká … skoro slyšela posměšné poznámky přítomných mužů a soucitné vzdechy jejich manželek …Už jen z té představy si připadala nesmírně ponížená … „To bys mi opravdu udělal?“ vypravila ze sebe nevěřícně, ačkoliv sama věděla, jak nesmyslná to byla otázka. „Jen bych ctil zvyky tvého národa!“ pronesl s despektem. Trhla sebou, jako by ji udeřil. Všechno v ní křičelo, ať svoje lidi brání, jenže nemohla. Musela si čestně přiznat, že některé lidské zvyklosti byly v porovnání s těmi elfskými skoro barbarské. Obyčej, o kterém se její manžel zmiňoval, sice již vymizel, ale stále ještě se občas požadoval důkaz, že spolu novomanželé sdíleli o svatební noci lože. Obvykle stačilo prostěradlo s krvavými skvrnami. Och, bohové, byla jsem pěkně hloupá! prolétlo jí hlavou. Na tohle jsem úplně zapomněla, když jsem včera Elrohira uspala! Co kdyby se toho pak někdo dožadoval? Co bych dělala? Její manžel se na ni upřeně díval a ona se zoufale snažila přijít na to, co mu řekne. „Pak mám tedy štěstí, že můj choť je tak osvícený …“ Doufala, že Ariana měla pravdu a menší lichotka nezaškodí. „Nech toho!“ Hmm, tak neměla. „S tímhle si na mě nepřijdeš, holka!“ zpražil ji hned v úvodu, ale nezněl nijak zvlášť rozezleně. „Myslím to upřímně!“ namítla vážně. „Kdybys takový nebyl, tak už jsem mrtvá, protože bys ze mě vymlátil duši!“ Úmyslně použila stejná slova, jako on dneska ráno.
„To bych neudělal!“ ohradil se Elrohir okamžitě . „Nikdy! Je mi jedno, jestli mi patříš nebo ne! Tohle bych neudělal žádné ženě!“ Neměl zapotřebí dokazovat si svoji fyzickou převahu nad slabšími. Jistě, byl dominantní, dokonce velmi, ale neliboval si ve zbytečném násilí. Nicméně, uznával zasloužené tresty. A co se jich týkalo, tak byl stejně nesmlouvavý jako v bitvě. Jak se ostatně už na vlastní kůži přesvědčila.
Markéta mu ke svému vlastnímu údivu věřila. Bití, které jí uštědřil, nebylo zas až tak zlé. Dobře věděla, že mohla dopadnout mnohem hůře. Něco v jeho očích ji přesvědčilo více, než by kdy mohly všechny jeho přísahy. „Děkuji …“ vydechla tiše. „Tohle mi stačí!“ Opřela se o tu komodu a snažila se ji vrátit na původní místo.
Elfský princ chvíli sledovala svoji manželku, jak se lopotí s tím kusem nábytku. Nechápal, co ji přimělo změnit názor, ale byl tomu rád. „Dovol!“ jemně ji odstrčil stranou a skříňku bez námahy vrátil zpět ke stěně. Narovnal se a pohlédl na Markétu. „Tak a je to!“ Neodolal, aby nepřistoupil ke své ženě a prsty lehounce nepřejel po její tváři. „Hodláš tu i nadále přestavovat nábytek? Pokud ano, tak bych ocenil, kdybys při tom nedělala takový rámus! A možná bys měla použít něco většího, protože z tohohle bych nadělal třísky na podpal!“ Potěšilo ho, že před ním necouvla. Sice se trochu zachvěla, když se jí dotkl, ale bral to jako slibný začátek.
Markéta si nedovedla vysvětlit, proč před ním neutekla do svého předpokoje. Vždyť mu přece zavdala další důvod, aby ji ztrestal. Tak proč tu jen tak stojí a s bušícím srdcem čeká, co udělá? Když k ní natáhl ruku, tak očekávala, že ji udeří, ale on ji místo toho jen pohladil. Něžnost jeho nečekaného gesta ji překvapila. Zatím znala jen jeho vztek a nebyla tudíž připravena na tuhle stránku jeho osobnosti. Ztěžka polkla. A navíc se jí líbilo, jak dokázal žertovat. „A co třeba tuhletu skříň?“ navrhla nejistě, protože netušila, jak na její odpověď zareaguje. Polohlasně se zasmál. „Jo, ta bude rozhodně lepší! Mám ti ji sem přistrčit nebo s tím počkáš, až odejdu?“ I ona se hlasitě rozesmála. „Ne, to už nebude třeba! Opravdu!“
Elrohir s potěšením naslouchal jejímu smíchu. Bylo to poprvé, co ji slyšel smát se. A ten zvuk se mu nesmírně líbil. Připomínal mu nezkrotný potok, který vesele skáče přes kameny. „Ale jestli mě znovu vzbudíš, tak se máš na co těšit!“ pohrozil jí, ale nemyslel to vážně. Z náhlého popudu se k ní sklonil a políbil ji na tvář. „Dobrou noc, Markéto!“