Moje malá básnířka

Jaké by to asi bylo, vzít si za ženu básnířku?
Možná, že krásné a něžné jako naše společné verše.
Být jedem druhému nekonečnou inspirací,
ta představa je nádherná a lákavá, jako otevřené moře.

Vždycky bych jí přinesl čistý papír
a ona by mi místo díků, dala polibek.
Usmál bych se a pohladil jí po tváři.
Potom by se ke mě naklonila a něžně zašeptala:
Ještě tužku miláčku.

Ona v posteli, nádherně neupravená
a usměvavá, přesně tak, jakou jí miluji.
Píše a opatrně pije ovocný čaj,
který je horký, jako moje srdce a touha po ní.

Já za stolem s hrnkem kávy,
s obrovskou chutí na cigaretu a bez nápadu.
Dívám se a nemohu se vynadívat,
ale pro ni si nezapálím, nechci jí rušit.
Vím, že jí to nevadí, ale raději se zvednu
a tiše odejdu na balkon, zapálím si
a myslím si, že jsem ten nejšťastnější člověk na světě.

Přišla by za mnou, oblečená jen do mého trička,
které jí je velké a cudně jí zakrývá kolena.
Bude bosá a protože váží míň než pírko,
stoupne si na mé nohy a pevně mě obejme.

Mohl jsi kouřit ve vnitř miláčku, špitne tiše.
Já vím, lásko, nechtěl jsem tě tím rušit.
Víš, že mi to nevadí.
Vím, ale přesto je to takhle lepší.

Přitiskne se ještě víc k mému hrudníku
a já ji něžně pohladím po vlasech.
Voní heřmánkem a ovocným čajem.

Nepůjdeš si se mnou lehnout,
zeptá se a podívá se na mě svýma, nádhernýma očima.
Nikdo by neodolal, nikdo, tak moc je krásná.
Vezmu jí do náručí a nesu k naší rozestlané posteli.
Něžně ji pokládám a lehám si k ní.

Toho dne už nikdo z nás nenapíše ani řádku,
přesto v nás bude víc lásky, než kdy před tím.
Jeden pro druhého jsem tou nejkrásnější
básní, jeden pro druhého jsme skutečná,milostná poezie.
Jeden v druhém umíme číst a není potřeba žádných slov.

No nebyl by život s básnířkou krásný?
Bože, bylo by to dokonalé, jako básně Artura Rimbauda.