Pod imladrijskou hvězdou

Kapitola 16: A ještě malá dohra ...
» autorka: erestor
Markétě trvalo dlouho, než se vůbec odvážila pohnout. Stále nemohla uvěřit tomu, co se právě stalo. Elrohir se projevil nečekaně rozumně a vstřícně. Nicméně, pořád čekala, že se vrátí, vysměje se jí a řekne, že to byl jen žert, a že teď chce, aby se ujala svých manželských povinností. Nakonec však přece jen vstala a v šatně si svlékla špinavé šaty. Děkovala Arianě za předvídavost, protože tam na ni čekala voda. Původně zcela jistě teplá, ale nyní, díky jejímu nečekanému výletu a následnému rozhovoru s manželem, už skoro vystydlá. Zvažovala, že si přivolá služebnou, aby jí přinesla novou, ale pak to zavrhla. Rychle se opláchla a převlékla do noční košile. Pak si u zrcadla na toaletním stolku pečlivě rozčesala vlasy. Zalitovala, že už je nesměla nosit volně rozpuštěné. Tato výsada patřila u lidí jen svobodným dívkám, zatímco u Elfů se to považovalo za projev neupravenosti. Tady se dávala přednost copům na nejrůznější způsoby. Za tu poměrně krátkou dobu, co zde byla, jich viděla tolik a tak umně upravených, že ji až oči přecházely. Od těch jednoduchých, které nosili bojovníci, až po ty nádherné skvosty, které zdobily hlavy dam. Když dokončila svoji toaletu, tak se vrátila zpět do ložnice. V krbu hořel oheň a na nočních stolcích plály svíce. Jednu po druhé zhasla a vklouzla pod přikrývku. Nemohla však usnout. Netušila, jak dlouho ležela s očima upřenýma na ozdobná nebesa, než se její pohled stočil na dveře do manželových komnat. Aniž by z nich spustila pohled, odhodila deku a vydala se k nim. Šla po špičkách, jako by se bála, že i ten nejmenší šramot probudí vedle spícího Elrohira. Opatrně položila ruku na kliku, jako by se bála, že se o ni spálí, a váhala. Co teď? Kdyby tam aspoň byla závora nebo petlice! Jenže to ne! Byl tam zámek, ke kterému jí ovšem opomněli dát klíč! Jistě jen náhodou! pomyslela si ironicky. Byla si totiž jistá, že její manžel ho má. Nakonec se rozhodla a začala k nim strkat nízkou komodu. Věděla sice, že by ho to nezastavilo, ale přece jen se hned cítila o trochu lépe. A hlavně bezpečněji …
Elrohir si po návratu od Markéty nalil číši Dorwinionu a postával zamyšleně u okna. Netušil, jak to mezi nimi bude dál. Opravdu to chtěl zkusit, protože ho nic neděsilo víc než ta chladná zdvořilost, se kterou se jeho rodiče k sobě chovali. Pamatoval si formální pozdravy, kterými vítala matka otce, když se vracel domů z nějaké diplomatické cesty. I otcova slova, kterými jí odpovídal … Nechápal, jak z jejich svazku mohly vzejít tři děti. On, Elladan a Arwen. Ta ovšem trávila skoro všechen čas v Lórien u lorda Celeborna a lady Galadriel. Pomyslel si, že se tam docela dobře hodí, protože, ač krásná, byla ledová jako horská bystřina. Stejně tak i její hostitelé. Ale oficiálním důvodem však bylo její bezpečí. Jak jinak, samozřejmě. Elrohirovy bystré uši zachytily podivné zvuky z ložnice jeho ženy. Jako by tam někdo táhl něco těžkého … Zamračil se a vyšel na chodbu. Pak potichu vešel do jejích pokojů a ode dveří pozoroval, jak zápolí s malou skříňkou. Z neznámého důvodu se ho to dotklo. „Nechceš radši klíč? Bylo by to jednodušší než stěhování nábytku, nemyslíš?“ zeptal se jí. Otočila se k němu a on měl na okamžik dojem, že co nevidět omdlí, ale nějak se dokázala vzpamatovat. „A ty bys mi ho snad dal?“ upřeně se na něho dívala. „Kdybys mě požádala, tak ano! Ale takhle nic nedostaneš!“ pravil přísně. „A laskavě vrať tu komodu zase na místo!“ přikázal jí ostře. Moc se jí do toho nechtělo a bylo to vidět. „Říkalas něco o důvěře, ne? Tak mi ji dokaž!“ vyzval ji nekompromisně. „A nemohl bys mi slíbit, že se mě nedotkneš?“ Elrohir si založil ruce na prsou. „Ne! Ale zopakuji ti jednu věc! Nemám ve zvyku brát si ženy násilím!“ Ani když na sobě mají jen poloprůsvitnou košilku! dodal pro sebe v duchu a ihned toho využil, aby si svoji ženu prohlédl. Doplnil svoje prvotní pozorování, že je drobná, má černé vlasy a zelené oči, o fakt, že má úzký pas, malá prsa a boky, tak akorát do jeho dlaní. Jako celek to působilo velmi lákavě …
Markéta ztěžka polkla. „I když ti ta žena patří?“ hlas se jí třásl a stejně tak i kolena. Byla si jistá, že mu to neunikne, a proklínala se za to. Copak se nedokážu ovládat?! Aspoň na tu chvilku, než odejde! „Tak tohohle se bojíš? Že tě povalím na postel, servu z tebe oblečení a vezmu si, co mi náleží?“ Pomalu přikývla. „A neměl jsi přesně tohle v úmyslu, když jsi sem včera v noci přišel?“ optala se ho tiše.
Tipů: 6
» 31.01.12
» komentářů: 2
» čteno: 620(7)
» posláno: 0


» 31.01.2012 - 20:13
Jéééééééééééé ... jsem rozradostněna ... a ... má to grády ;-) ... líbí, jako vždy ... děkuji ;-)
» 31.01.2012 - 20:29
Bambulka:Díky a není zač - děláme to s láskou :-)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2020 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.