Pod imladrijskou hvězdou

Markéta ztratila několik cenných okamžiků tím, že ztuhla strachy, ale pak se s ním začala prát o svoji čest. Kopala kolem sebe, škrábala jako kočka a všemožně se zmítala, jen aby se mu vysmekla. Jenže nic z toho nepomáhalo. Brzy sevřel obě její zápěstí v jedné ruce a váha jeho těla ji zatlačila do matrace. „Ne … prosím … ne …“ vytryskly jí slzy. S tímhle nepočítala. Myslela, že ji jenom zbije a odejde …
Elrohir ji volnou rukou uchopil pevně za bradu. „Jsi moje žena, rozumíš? A budeš se podle toho ke mně taky chovat, jasné?!“ zasyčel jí do tváře. „Pusť mě, prosím! Už budu hodná … a poslušná … jenom mě nech … prosím … Elrohire, ne, prosím tě ne …“ drmolila tak rychle, že jí sotva rozuměl. Zarazilo ho, že ho oslovila jménem. Snad poprvé, co si pamatoval. „Hodná?“ zopakoval zamyšleně. „A poslouchat mě na slovo?“ S vytřeštěnýma očima přikývla. „A nebudeš se se mnou už o ničem dohadovat?“ Znovu kývla. Nevěřil jí, ale přesto ji pustil, a beze slova se zvedl. Sedl si zpět do křesla, ve kterém čekal na její návrat. Sledovala ho vyděšeným pohledem. „Pojď sem!“ nařídil jí a ona, k jeho úžasu, poslechla. Vstala a třesoucíma se rukama si uhladila šaty. Byla bledá jako stěna, nejistým krokem přešla k němu a usedla naproti němu. „Jednu věc si ujasníme, Markéto! Nikdy jsem se nezmocnil ženy proti její vůli a nehodlám s tím začínat u tebe, je to jasné?“ tázavě na ni hleděl, protože se chtěl ujistit, že ho pochopila. „Ano.“ špitla s očima upřenýma na stůl, u kterého seděli. „Ale ani kolem tebe nehodlám chodit jako kolem porcelánové panenky! Jsi moje žena a jednoho dne budeš muset moje doteky strpět! Ať se ti to líbí nebo ne! Ale chápu, že potřebuješ čas, aby sis na tu myšlenku zvykla. A nejsem neochoten ti ho dopřát, avšak nebudu čekat věčně!“ dodal věcně. „Takže mi řekni, v čem ti mohu pomoct, aby ses tady cítila jako doma?“
Markéta na něho zírala, jako by mu narostla druhá hlava. „To myslíš vážně?“ vypravila ze sebe přiškrceně. „Jistě! Není mým zvykem o těchto věcech žertovat!“ Měla pocit, že onemocněl nebo přinejmenším utrpěl silný úder do hlavy. Ať už bylo důvodem cokoliv, obávala se, že to nebude mít dlouhého účinku. „Snad kdybychom si na sebe nejdřív zvykli, tak by to bylo pro mě jednodušší!“ navrhla nesměle a napůl očekávala, že se na ni snese jeho hromobití. „A jak by sis to představovala? Procházky při měsíčku? Nebo mám snad poskakovat na parketu?“ Bylo zřejmé, že se mu tato vyhlídka pranic nezamlouvá. „Ne, to ne!“ potřásla hlavou. Bohatě jí stačil jejich svatební tanec. Ne, že by netančil hezky, ale byl u ní až nepříjemně blízko. „Snad bychom spolu jen mohli strávit trochu času, poznat se … Víš, co má ten druhý rád a co mu vadí …“
Elrohir mlčky naslouchal a nepřerušoval ji, dokud neskončila. Dosti ho překvapilo, že dokázala hovořit věcně. I to, že si nekladla žádné přehnané nároky. Vlastně se nedožadovala ničeho a on měl pocit, že by uvítala, kdyby táhl ke všem čertům. „Zní to docela rozumně!“ připustil zamyšleně. „A mám radost, že po mně nechceš, abych s tebou chodil v zahradách a recitoval ti verše!“ usmál se trochu.
Markéta si pomyslela, že jeho hlas zní mnohem přívětivěji, když se pousměje. „Takže to zkusíme?“ zeptala se ho s nadějí. „Nechtěla bych strávit zbytek života s úplným cizincem …“ dodala tiše. Najednou to pro ni bylo nesmírně důležité. Tolik chtěla slyšet, že se aspoň pokusí! Že si dá tu práci …
Elrohir se pátravě díval na svoji ženu. Vypadala, jako by jí na tom skutečně záleželo. „To ani já ne! Ale nehodlám se podvolovat tvým rozmarům!“ Chtěl si určité věci vyjasnit hned ze začátku. „Mám kupu povinností, které zabírají hodně mého času! Často jezdím pryč, objížďky hranic, kontrola hlídek a tak, a když se konečně dostanu domů, tak se nechci s tebou dohadovat o hloupostech!“ odmlčel se, aby jí dal možnost zareagovat na jeho slova. „Budu se to snažit respektovat! Ale i já mám právo na svůj vlastní život! Nechci tu jen sedět s rukama v klíně a čekat na tvůj návrat! A nechci, abys mě vyslýchal jako nějakou provinilou holku, kdykoliv se tu objevíš! Není to moc příjemné, víš? Jako bys mi nevěřil …“ zahanbeně sklonila hlavu. „Copak je pro tebe důležité, zda ti věřím nebo ne?“ optal se Elrohir překvapeně. „Byla jsem donucená si tě vzít, ale přesto ten slib beru vážně! Nikdy v životě bych tě nepodvedla!“ Elrohir přikývl. „To je dobře vědět, Markéto!“ Rozhostilo se mezi nimi ticho, které nakonec přerušila Markéta. „Takže co?“ Elfský princ setrval ještě chvíli v mlčení, ale pak promluvil. „Dobrou noc, Markéto!“ s těmito slovy vstal a odešel do své ložnice.