Seismofobie

"Lžíce se nepřestávají třást, promítají nekoordinovanou linii tepu skrze srdce a ledviny a ruce a fraktury tapety; rozpraskané slzy zdí (vyschlá řečiště cihel, statické, lepivé ozdoby a ohyby pigmentu)." Milostná romance mezi slovem "seismos" a slovem "fobie" (zdánlivě). Věnováno času?
» autorka: somnium
Lžíce se nepřestávají třást, promítají nekoordinovanou linii tepu skrze srdce a ledviny a ruce a fraktury tapety; rozpraskané slzy zdí (vyschlá řečiště cihel, statické, lepivé ozdoby a ohyby pigmentu).

Třese se s nimi, vibruje v přerývaných synchroniích s epicentry země (epicentru pláče a osamělosti a zrození; země pod nimi praská jako rty), zpocená kontura sluchátka, znecitlivěné doteky prstů a boltce, zvířecí a něžné: „Kde jsi? Já jsem v kuchyni, hlídám všechny naše oblíbené hrnky. Svírám je v náručí; ty neumyté ještě voní kávou. A ránem. Řekni mi, že už nejsi na zemi. Řekni mi, že koupit byt v podkroví byla hloupost. Nechceš mi lhát o slabé gravitaci, a o tom, že mysl mění čas a že až budu padat s hromadou špinavého nádobí v náručí, že uslyším všechny stupidní nevhodné songy o sexu a o tobě a o tom jak milujeme kočky…?“

(Máš strach, všitý do kapes, zahřívá ti vnější vnitřky kapuce, dýchá do vlasů. Mluví do naslouchající hluchoty záznamníků.)

Stiskneš kolena, vystrašená jamka k jamce, koutkem řasy se dotkneš rozevírajících se květin šuplíků, zavadíš o vrávorající balet siluet dvířek a opilých židlí, zrychlující se tep lžiček a nervózní cvakot zubů mělkých talířů.

„Máš škytavku? Jestli já mám záchvaty paniky, ty bys měl mít aspoň škytavku (všechna ta zalomená slova na později), nebo zvonění v uších („Přestaneme na sebe křičet?“) nebo šimrání za uchem (výslechy),“ a skrze tlumené záchvěvy rohů odezíráš letecký, hřbetolomný útěk knih a měkké, hebké propady pokrývek; unavený bzukot vzlyku a probublání půdy a asfaltu, vysněné konce sedativ a usínání; chvějné polknutí.

(Strach tě uchlácholí do nevědomí a slepých mrknutí, antického míru. Dýcháš mělkými výkopy atmosféry, fosilizuješ pnutí stehen a lýtek, kameníš a srůstáš s časem, historií a budoucnem, jsi plátnem pro slunce.)

Po hodinách a hodinách pozemských snů zůstáváš jediným epicentrem, přírodní úkaz v ohrožení, vymírající tradice.

(Zaslechneš trojici zvuků: Výdech kroků a oslabenou reprodukci své dopolední monologické elegie; „Hvězdo?“.)

Cítíš jeho vzdálenou pouť po mapě vašeho zdivočelého bytu; poušť ložnice, ruiny padlých paláců koupelny, těly a bojem a prachem zaplavený obývací pokoj; znesvěcená poezie kuchyně.

Jsi tu,“ semkne tě v poprašcích úsměvu, v liniích zvíření vůně popelu a prachu a úlevy, poklekne vedle tebe (a je čistější než nebe, měkčí než naděje, blíže než závrať.)

(Propastí dlaně políbí holý výstřel tvého levého ramene.)

((Konec symbiózy.))

Pomalým skluzem horizontu brady pozoruješ promítnutá zákoutí rtů a víček, kluzká ouška a skelná dna hrnků opile vyťuknou záchvěv a ozvěnu.

„Bál jsem se, že to bude horší.“ Šeptne, křídlem předloktí obejme strnulá kolena, poddajný konec nosu přitiskne do tůně spánku; vdechne fantomy soli a rozkvetlých papírů, pohřbených broskví. „Mohl ti na hlavu spadnout celý jídelní servis.“

„Nebo celá pánev.“ Lineárně ti tikne v koutku, instinkt pobavení.

(Hlas ti padá zpátky do ticha klíčních kostí, stoupá k prohlubni hrdla.)

„Nebo hrnec. S pokličkou.“ Nabídne, a rozhlédne se, skousne zuby do skloviny. „Byla hloupost koupit si byt v podkroví? Schoval ses do místnosti s největšími okny. A bez padáku.“

„Přestaň si ze mě utahovat.“

„Jsi v šoku; chci jen, aby ses přestal třást.“

(Upovídané hrnky a hrnkové mé náruče, jste zrádci.)

„Jsi zpátky,“ stydlivě a s pomalou pečlivostí zahákneš dutinu prsteníčku do mořských kontur poutka jeho kalhot; tep a ticho.

„A na kolenou.“

„Kofein?“

„V hektolitrech, prosím.“

„Okay.“

Vymámí z tebe porcelánové dědictví sběratelství (podkroví – práh – „předzvěst partnerství; zanulté: pořídíš si hrnek (oddanost a snídaně), zaprvé: necháš se najít kočkou (poddanost a odpolední sny), zadruhé: dítě (nesmrtelnost). My nejsme ani kandidáty, kapitáne.“); vyklízí tvoji náruč, prsty a tahy otisků vysává tíhu konkávního zákoutí (oživená bavlna a vyprázdněné, teplé krátery).

Zdomácnělým (podivně neznámým, bezpečně líným) systémem počínajícím v navlhlém proudu chladivé, přefiltrované vody a zakončeném v horkém květu kofeinové páry a vroucí (nepoddajné, nekonečně hřející, pokojné) závislosti (chemie a tradice, rituál těla) doklopýtají skrze prostor a zem a neměnné labyrinty koberce a bosých nohou, obutých nohou (a chtěl bys je políbit, možná; podrážky jeho bot, potem a minutami a prachem smáčený cestopis jeho dne; polkneš a jdeš dál (přitiskneš se blíž)) – přicestujete do dalšího pokoje (světadílu, barbarské touhy) a je to minové pole (tam kde byla hebkost pohovky), hrobka a chrám a pitevna (knihy mlčící, knihy zpytující se, knihy lapající po dechu).

Provede tě pokorou a strachem a hněvem; posadí do náruče židle, napřáhne dlaň a paži a tělo a vysvobodí váš intimně malý, kružnicově temný stolek ze spánku (tango a valčík a jeden tah; nespíš?), posadí se v přímé trajektorii a v přímé opozici k tobě (svíráte přímý úhel a svíráte kolena, poutka hrnků a klouby malíčku).

(Přítmí a nádech noci, odpolední hlad a ranní ospalost, za okny je svět a oceán (klaustrofobie), před nimi oni a probuzené šero, dýchavičné a těžké. Mladé.)

„Jak moc se mám stydět?“ Zeptáš se, tiše a se sklonem, slova vyklouznou i s padáky, snáší se na pocuchanou desku stolu, na rozpálené hranice nádobí.

(Bojíš se, když se bojí Země (třeseš se, když pláče), mluvíš, když se bojíš (mluvíš s ním o ní; mluvíš o něm.))

„Nemáš,“ chlácholí a opíjí celý byt, celou chvějící se budovu, „tentokrát jsme měli strach. Měl jsem strach. Letěli jsme nízko. Byli jsme v bezpečí a lidé pod námi vyskakovali a padali z oken a země (město) vyskakovalo a padalo a. No, málem jsme při přistání narazili do billboardu, ale, stihl uhnout. Klika, ne?“ Mrkne a přitiskne rty k okraji hrnku, nasaje teplo a vláhu a úsměv, přitiskne je ke kloubům tvých prstů, horké a mokré a vibrující.

„Přímo dveře,“ přejedeš půlslunečním bříškem prstence nehtu rub jeho brady; měkká, nevinná zranitelnost.

„Tentokrát ti jako první utekl humor? Jestli jel výtahem, uvidíme ho nejdřív zítra,“ odpoví a vystrčí jazyk (dotek, který vyplní mělkou mezeru mezi klouby); srovná se v lopatkách, opře o neviděná křídla židle.

(Dva výstupky konce dlaně ti hoří mrazem (suchý led, stesk, sláva smutku).)

„Ještě pořád mám sarkasmus.“ (A zůstáváš v pozůstatku, necháš se unášet zesnulou gravitací a padlým proudem větrného deště.)

„No, dokud máš ten a všechny obratle, budem okay.“ Rozepne první a třetí a pátý knoflík; rozpustí tepelnou stráž uniformní bundy (kolabuje mu mezi stehny, rozvitá obloukem boků a kříže; luk a struny zad; linie a prohlubně a vzpomínky).

„No, dokud tě nepřivezou po krabicích, tak myslím, že jo.“ A svlékneš se z rukávů, kapuce, z tělesné bariéry mikiny (mrtvolné lokty a obnažená zápěstí, skryté nehody kostí, láska).

„Nemáme se mít rádi?“ Zvedne se (pokloní se, sevře dlaň), sveze paže a vklouzne ti pod záda, pod stehna, zachytí je za vyplněná prázdna kapes, přitiskne k sobě (zip k zipu, tělo k tělu, rty k uchu, ucho k rameni).

„A nemáme?“ Přenese tě skrze další práh; přeplouvá v odvážné (zbabělé) smělosti, pokryje tebou obnažené svahy a průtrže pokrývek (vysvléklé z rámě postele, kontextu, bezpečí).

((„Neproběhlo mezi námi jediné opravdové rande,“ dopolkneš první doušky čaje (poslední doušky prázdna), poupravíš límec křehce bílé košile (sedmnáct let dětství, hormony a důstojnost; rozevřené okraje jeho saka, průsvitná intimita těla, inteligence jeho úst.)

„Nouzový plán G: jít na rande. V pátek bude na místním letišti letecký den. Vyzvednu tě, koupím ti cukrovou vatu a cappuccino, sestřelím pro tebe vrtulník…“

„A já ti pochválím košili, chytnu tě za ruku a budu se usmívat, políbím tě na dobrou noc…?“

„ A potom mi ukradneš peněženku.“

„ Popravdě jsem spíš plánoval klíčky od auta…“

„Chtěl jsem tě vyzvednout na motorce.“

„… Jak moc by ti vadilo přidání polibku na dobré odpoledne?“))

Stínem se nad tebe skloní, duhovkami polyká tvé pomalé, senzuální pohyby (pokrčení v kolenou, útesy hrudníku, klenoty koruny vlasů); políbí vnitřní kapsy krku, rozcuchaná místa nad klouby ramen, podzemní komnaty ucha (vymítá snítky strachu, tůňky paniky, šmouhy děsu).

(Dotkne se žebříku nosu, drdolu brady, dokud nesetře poslední šálek slov z nedotčených křivek rtů, sten a odevzdání, propad víček.)

Rozpojíš zbývající knoflíky; dlaněmi a otisky prstů vklouzneš pod nahotu hrudníku, předčítáváš celý den z jeho kůže, ze zurčení svalů a propnutí kostí, z čítanky jeho obratlů (málo spánku a dlouhý let, studený oběd a nevyzvednutý ranní polibek, zapomenutá pošta na prahu prvního schůdku, neúnavné nebe).

(A on je tvým zrcadlem, přenesenou alternativou (vlny a slzné jeskyně trika namísto knoflíků a prošitých srázů, upalující dualita jazyka a skloviny místo mizících tetování prstů, vepsání namísto předčítání.))

Identická pnutí a skluz zipů, prohnutí boků, identický dotek (reakce, sten, slovo).

Moment v nekoordinaci a rozpojení, ztráta (kontaktu a zahalení) návrat (blízko, blízko, od kostí ke kostem, dekolt a břicho a klín).

Věčnost koordinované nahoty a „Hvězdo?“ vtisknuté nad srdeční síně, protáhlé, mléčné „Hmmm?“ a náhrdelníky a řetězce zanechané prsty (koleny, zápěstími, kotníky, bradou).

„Frekvence?“ (Melodie dlaní tapetující dotyky stehen, takt v nádechu a hloubce polibků (tah jazyka a kráter úst, teleport stimulace), rytmus ve všech svalech, tělesná moře (příliv a odliv)).

„Polka?“ vydechneš, slaná a mělká (vůně, slova) vyznání. Minuty a vteřiny klesající koketnosti, artikulace, perfekce.

Než vzdáte („všechno, řekl jsem, že nám odkážu všechno –“) důstojnost, hormony, přiznání („sex je tělesnost, nedůtklivost a rebelie; jestli to nechceš mít, nemusíš.“), sjedou jeho prsty mezi nejcitlivější bod dotyku, rozvrátí veškerou balanci (rovnováhuharmonii„řekl jsem všechno.“) a –

((Seděl pod korunou listí a mokrého dřeva, špičky prstů poschovávané v kapsách kalhot; promlouval s dutinami stromu skrze klubka kontaktu (větrem smáčené vlasy, pod bavlnou zastrčená křídla lopatek), podrážkami bot sbíral důkazy (šupiny kůry a dřevěné stáří, pigment krve).

Je neviditelným (přízrakem osoby, identity; neviditelný, jako ty neviděný) dokud neporuší stínová divadla přírody; nesklouzne mu desetina rovnováhy, zapře se holými dlaněmi.

Vzhlédne k tobě (ty k němu, nesměle se usměje, směle se srovná s dynamikou živoucích rostlin, nevrávorá a pozoruje).

„Utíkáš od nás nebo od dvojčat? Pokud od nás, z tohoto stromu se nikam moc nedostaneš. Doporučuju přelézt o tři stromy dál a vzít to doprava přes zídku. Nejméně viditelná cesta,“ řekneš s pilně odměřenými nádechy a výdechy (tendence vyrovnat kadenci slov s kadencí tepu, překotný útěk slabik, neprůstřelnost následnosti).

Pobaveně prolne koutky v úsměvu. „Neutíkám. Jen mám rád výšky, všechna ta perspektiva a potencionální fraktury lebky a dávka adrenalinu zadarmo…“ pohodí rameny, rozhlédne se po rozlámaných horizontech tvojí čtvrti (zahrad a zděných pater, proslulých cizinců). „Kdo jsou dvojčata?“

„Blondýnky s atraktivní balancí oblin a hladu, a s neatraktivně typickou obsesí jejich otce zakonzervovat je zaživa. Nebyl bys v první stovce kluků, kterým dala tahle zahrada alibi. Máma si myslí, že mám opravdu spoustu dobrodružných přátel. Jednou ji zklame počet telefonních čísel, která aktuálně používám.“ Poklekneš před znavené půdní propasti, opřeš se výčnělky kmene a zad; trojitá symbióza jeho a tebe a jeho; pulzující nervozita mízy a ticha.

„Hmmm,“ zhodnotí protáhle (skoro snobsky, něžně). „Kdo konzervuje zaživa tebe?“ zeptá se, zpoza řas a zvědavosti zájmu a nenuceného přátelství (pokus, omyl, vzkříšení).

„ Já sám.“))

– a chtěl by tě svírat pevněji, déle, víc (tvrdě a věčně a prostorem), v úkrytech dlaní a horizontech kostí, v neurvalosti vnitřních světů, v sobě.

Zapomenete se v momentech, instinkt a paralýza, roztáhlé půlvteřiny, rozpadající se parametry.

(Je mezi vámi mokro a lepivo; dusno a prašno; vyprahlý letní déšť, tělesnost nebe a země a vody.)

(Oheň v nich, vydechují popel, vdechují kouř, inhalace horečky.)

Polibek na „nechme všechno tak ja je; kdo může říct, že jim interiér aranžovala Země?“; trauma a trhliny a traktáty, tóny v taktech.

„Může se naše kočka jmenovat Alba?“ Zamumláš se rty vtisknutými do dálky jeho spánku; ztěžklými průběhem soli a mysli a snů.

„Myslíš, až si nás najde? Bez pochyby.“
Tipů: 4
» 31.01.12
» komentářů: 3
» čteno: 980(11)
» posláno: 0


» 31.01.2012 - 18:52
Nevím, jak to říct, ale takhle tě mám asi nejradši :-) Snad to dělá ten návrat k nádechu lyriky, vlastně k její intenzivní vůni, kterou nelze ustát, jen sát a sát. Snad je to kvůli těm detailům, tak děsivě přesným a hmotným na dotek. Snad kvůli těm úžasným slovům (ode dneška používám zásadně výraz "zanulté").
Řekla bych, nejlepší za posledních pár textů, alespoň pro mě, jsem na tebe i tvé postavy pyšná :-) A děkuju, že mohu číst!!
» 01.02.2012 - 00:15
Tip!
» 01.02.2012 - 08:50
Zamavé...až jsem z těch skoků dostala škytavku:)Opravdu pěkné!

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2020 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.