Automat magie, snu a metamorfózy, část I.

„Arcikníže evropský, císaři zemský, dnešním dopolednem jste nejmagičtější stvoření sedmi kontinentů.“ Poklonila se a nabídla mu své tlapky; fousky jí skryl záchvěv bledého šálu. Slíbeno a doručeno:ziriant. Ale je to také pro všechny, kterým nejsou lhostejné kočky.
» autorka: somnium
„Arcikníže evropský, císaři zemský, dnešním dopolednem jste nejmagičtější stvoření sedmi kontinentů.“ Poklonila se a nabídla mu své tlapky; fousky jí skryl záchvěv bledého šálu.

„Jsem jen starý, infantko. Lemy klobouků lidských kouzelníků z cirkusových manéží v sobě skrývají více magie než je v celém mém kožichu,“ odpověděl jí pomalu plynoucím dechem, jeho bezedná linie hřbetu prošedivělá temnotou. „Byl jsem okraden o životy a byly mi dány zpět; nastal čas vrátit zázraky Zemi.“


„Jsou to krásné příběhy, Mutter, ale kdo jim uvěří? Divocí zajíci, nebo snad srnky z lesů? Lední medvědi se již staletí zajímají jen o obchod s polární září a labutě o vlastní načechraná křídla. Bílá magie skomírá zapomněním, čistota s ní.“

„Dokud přichází sníh a dokud se mořská pěna vrací umírat k břehům, zůstává i vzpomínka.“

(Liščí mláďata usínají v prázdných sídlech, zatímco se jejich matky oddávají hledání. Nes v sobě nostalgii, jako ony, a najdeš ztracené.“)

– útržek tapety třetího pokoje v podkroví, pod střešním okapem

---

Z hustých pokrývek se ozve odkašlání, tiché a sípavé, bolestivé jako jehličí a mentol, unavené, prohřáté přikrývkami, které se dýchavičně vrší na nemocí zkřehlém těle.

„Vikomte?“

(Za okny padá podvečer, bledounkou modrou poseté stěny prostorného pokoje se obarvují před víčky, tmavnou jako mokrem nasáklá oblaka, slunce prosakuje ve stínech závěsů. Je to jedna z krás, která mu vteřinami daruje mládí a neposkvrnu do kloubů a svalů, rozmotá klubko bolesti usazené pod páteří.

Dnes ještě nezemře, ale zítra by mohl.)

„Komtesa Amélie i nadále předčítá?“

„Komtesa Amélie i její sestra předčítaly celé dopoledne, odpoledne se účastnily lovu; našly se další stopy neposlušné magie.“

„Zítra se vydám do lesů a přenesu její stopu. Výchovnou bariéru ještě dokážu přivolat.“

„Jsi nemocný, vysílený a tvrdohlavý. Stopa neposlechne.“

„Sestřičko–„

„Bratře, vždyť jsi dnes ani neotočil list kalendáře. Ještě stále máš neděli.“

(Dokonce si ani neučesal fousky, nesetřásl pot spánku z tlapek. Ležel prochladlý a jiskřící magií, nehybný jako blesk, uzemněný a ukradený nebi.)

Narodil se jako požehnání, umírá bez něj.

(Když se narodil, zatemnil slunce (zalilo se temnotou a osudem, stalo se svatozáří schoulenou za svým stínem); když se narodil, byl bělejší než Luna, bledší než sníh. Jedinou šmouhou barvy byly jeho světle růžová bříška tlapek a geometrie nosu, oušek; neonovou magií prozářené duhovky.

Naděje, vrnící hladem a zimou.

(Stává se, že žár (vřelý a živoucí, tekoucí chlad) roztříští sklo, zkřehlé a potrhané skrze nitro, formuje jeho deformaci; tlapky a prsty a otlačené signatury, konce křehkosti), stává se, že žár prosakuje skrze vnějšky, skořápky, sžírá chladno.)

Hoří magií, ztmavlou vláhou těla, prastará modř a nová slunce, cítí je usazená v plicích, těžítka gravitace; levitace v obratlích.

(„Vidíš lidská zápěstí? Vidíš větvě a kořeny jejich rozpínajících se vrbových srdcí? Vidíš ty skryté namodralé železité koroze? V této barvě umírá magie.“)

---

„Proč Vikomt spočívá v lidském lůžku?“ Mňoukla Komtesa Amélie, chlácholivě a tiše, slova jako šmouhy fousků; doteky.

Napřažená věž ouška se jí měkce smekla o rám rozevřeného okna, silueta těla sklouzla skrze stín parapetu, koruna ze zlomených lomů prachu tkvěla v jejích krocích.

„Několikrát na sebe vzal lidskou tvář, když bylo vysloveno jeho jméno, aniž by se dokázal na hodiny vrátit zpět do své prvotní podoby těla,“ odpověděla s péčí Slečna Natálie, pozorujíc měkké prskoty a výdechy světla a neonu, upalující bavlnu pokrývek, spalující kyslík vzduchu, vypalující druhý z Vikomtových životů („…požehnání? Vidíš snad požehnání v sedmero upálení?“

„Magie nepálí, je to jen žár bez plamenů, a chlad bez ledu, a bouře v bezvětří; moře bez vln a soli. Kotě bez drápků.“).

„Nechtěli jsme uškodit Bedýnce,“ dopověděla a složila tlapky.

„Rozumím,“ usmála se Komtesa, nadzvedla fousky, její silueta zhebla smutkem. „Setkali jsme se s liškami. Nevědí kde je Arcikníže. Nevědí to ani racci. Moře ani země netuší, kudy prochází.“

Vklouzla pod cíp deky, načechrala skryté nesrovnalosti v látce a vyklouzla zpátky na hebké pokrývky, stočila se v klubíčko, hřbetem opřená o horkou konturu Vikomtových zad, sálající a sršící nemocí a nadějí i skrze několik protkaných bariér, oddělujících jejich chloupky.

„Vím o někom jiném,“ šeptl a zakašlal (záblesk a neonem zmodralé hvězdy pohasly v kuličky skla, průzračné a barevné, hladké jako podvečer, bříškem tlapky objal jednu z nich). „Cestuje po městech a mámí z bytostí přísahy, občas je uzavírá v nemoci, občas léčí. Používá magii a jeho magie je měkká a ostrá a nepoddajná; silná, neprodejná a koupitelná. Možná bude potřeba lidské medium, ale –“

„Lidská média jsou hazard!“ Bezděky zaťala drápky; strach a hněv a instinkt.

„Vím o někom, kdo není. O někom, kdo se jen střeží nedotknutelných věcí. O někom, kdo o mně ví, jen ve mně nevěří.“

---

Chybí mu barevné sny. Nikdy je neměl a vždy je mít chtěl.

(Jakou barvu má snové chtění?)

Neví, jak si je představit (barvy snů). Jak je uchopit do reality, promítnout skrze víčka. Jeho sny jsou fantomy. Jen bledé, vybledlé fantomy.

Záviděl vysněná jezera květin a srdcí a krve („úplně rudá, jako tahle pastelka, koukej! Úplně červená!“) a vysněné pláně děsu a ticha a samoty („ pustý zelený les, opuštěný srub a ty zvuky“), vysněné palety odstínů („ztracená někde ve městě plném kaváren a chodníky byly plné rozšlapaných růžových žvýkaček a byly tam obchody s automaty na prodej, automaty úplně na cokoliv!“).

Na konci dětství odpovídal na sny lží.

(„Já si svoje sny nepamatuju. Ráno jsou pryč. Smůla.“)

Ale ví o všech. Pamatuje si všechny, jako vzpomínky (jako setkání, jiná realita, neonová vůně atmosféry); dny a noci prožité se stejným efektem, stejnou intenzitou, snění a bdění jako dvojí prokletí – barevné a v odrazech bílé, všechny oddechy, nástiny, lomy bílé. Neonově bílé.

Všechny jsou bledé a smutné a nostalgické; naplněné cestami a odpočinkem, rozpravami s bílými labutěmi a racky, polárními medvědy a liškami, lidmi s bledými prsty a kočkami; desítkami a stovkami sněhobílých tygrů a panterů a divokých šelem, kočky v odstínech koroze a noci a stáří a dřeva.

A nejčastěji – malé kotě s neonovou vůní. Křehký kocourek s růžovými tlapkami; v domě z cihel a dřeva a bezpečí. (A roste s ním, vedle něj, roste a stárne a tmavne, neonově tmavne.)

„Jak ses měl ve škole, Ethane?“ Nathan se prohne v packách a v kloubech, přeskočí pohozený skeleton židle, olízne hřbet přední tlapky. (Ethan je patnáct let, Nathan dospělost v zákoutích oušek; Ethan je stovky ztracených a nenalezených domovů v desetinných dělítek měst a metropolí, trojnásobky škol a tříd a cizích, nepoznaných přátel. Žije (bdí) dočasný život.)

(Nathan je jediný dům, město, konečno. Ethan by chtěl snít bdění, chtěl by vyměnit barvy, vůně atmosféry, reality. Chtěl by žít snění.)

„Máme jarní prázdniny.“

(A sedm dní po jejich konci opět odjíždí, jejich trojice věčnou předzvěstí opuštěného domu (resuscitovaný zpět k útulnosti a výchově, další odchované mládě); předzvěst vdechnutí budoucnosti ruině protknuté minulostí. Jeho matka, sestra, on.)

(Ve všech místech (nechtěné pokoje a holosklepy, prašné půdy, zahrady pozastavené v čase) z něj něco zůstane, něco se odmítá pustit a neodchází.)

„Ale ty jsi tam byl, nebo ne?“ (Byl.)

„Byl,“ přizná šeptem, a neví, proč jím cloumá stydlivost a provinilost, chtěl jen proslídit jejich knihovnu, odložené knihy a zastaralé učebnice; chtěl najít odpověď (přestat lhát, přestat lhát o snech).

(Chtíč má barvu studu.)

Příští týden budou v jiném domě, dočasný byt Přítomnost je opravený, prodaný, změní se (v dočasný byt Minulost). Bože, chybí mu dům z cihel a dřeva a bezpečí.

„Jsi jediný, kdo zůstává, víš to?“ Podívá se na něj (klubko chmýří a vědomí a zvířete) a – strach, hněv a instinkt (hněv a hněv a hněv). Hněv s bděním. S lidmi. S nekonečnem. „Víš to, Nathane? Jsme… přátelé, že jo? Jsi přece moje vysněná konstanta, nebo ne? Moje přání reality? Projekce mého vědomí.“

Nathan mňoukne.

(Ethan mu nerozumí, a bezradně se probudí.

Proč jsou lidé často tak bezcenní?)

---

„Všechno to jsou jen pohádky. Bujná fantazie chlápků co mají příliš rádi děti, “ ušklíbne se, a přestane v nepřevrácených obrazech zrcátka pozorovat sestru a s péčí otrhanou, vyčtenou knihu. Julie se načepýří v páteři, stiskne boky a ramena knihy, hájí ji dotekem.

„Pohádky, které jsi četl nadesetkrát,“ odvětí s vítězstvím po kapsách, triumfem mezi zuby.

„A přesně proto vím, že to jsou pohádky.“ (Něco, co se říká po hádce; lži.)

„No tak nehádejte se, ani jsme se nedostali na konec ulice. Když přijedeme naštvaní, dům nás nebude mít rád,“ chlácholí je máma (kazatelsky, s autoritou, jinak než Amélie, cize.)

„Nehádáme se, vedeme odbornou diskuzi – na straně – a irelevantní žvásty – na jeho straně–,“gestikuluje Julie rty a duhovkami, ambice jejích slov průhledná (poslední, konečná, nejsprávnější).

„Je to jen dům. Stará, rozpadající se barabizna, “ a také dokáže gestikulovat bez gest (protočení bělma, zemětřas koruny hlavy, cedí lži skrze síto).

„Ethane, měj trochu respekt,“ pokárá ho máma, sklonem řas a procenty poklesu vrásek u rtů, výškou a pádem tónu. „Je to nádherná třípatrová vilka se spektakulární budoucností. Jen se o ni pár let neměl kdo starat, jak bys vypadal ty bez péče? Dáme jí naději. Uděláme z ní domov,“ pyšně se usměje, nádechem stiskne volant mezi otřelé dlaně.

(Cizí domov. Domov pro cizí. Nakolik jsi sebevědomá, mami? Nakolik věříš náplastím a omítkám a novotě?

„Měj trochu respekt.“

(Respekt je mlčení.)

Ethan sklouzne do ticha.
Tipů: 5
» 25.01.12
» komentářů: 4
» čteno: 969(9)
» posláno: 0


» 26.01.2012 - 09:44
I když bez *-ček, stále jsi to ty a stále je to ono ;-) Moc ti děkuju, oslavu oslavy v takovém podání dokážeš vyvolat, ztvárnit a uschovat pouze ty (a naši kočičí přátelé). Tak trochu parodie na lidské konání (a koneckonců i na to kočičí), ale především hodně pravdy skryté za hraní se slovíčky - v tom budeš vždycky mistr. Nejvíc se mi ale asi líbí ten začátek, ten před sebou vidím téměř scénicky :-)
» 26.01.2012 - 11:00
Velice pěkné, zajímavě psané:)
» 27.01.2012 - 09:39
Tohle je... výjimečné. Ani po letech hledání by se nenašlo nic alespoň zdánlivě podobného (nebo ano?). Už jen třeba pro radost z plynoucích slov...
» 28.01.2012 - 10:54
ziriant:******* Posílám armády hvězdiček a hvězdokup jen pro Tebe, a pokusím se napsat více scénických začátků a konců a prostředků.♥
Liška76: Děkuji mockrát!Jsem ráda, že moje psaní zaujalo.
Eylonwai: *stydí se a červená se a ještě pořád se stydí* Děkuju. Opravdu. Protože nejspíš nic nepotěší víc než když někdo považuje moje psaní za výjimečné, a že má radost z mých slov.Děkuju!

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Následující: Seismofobie
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
online
Lilith [1]
nováčci
intuista
narozeniny
Gándhí [8]


© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.